Docela jim závidím, ráda bych se přidala. Ve Francii (i Belgii) je ale běžný všední den a tak hned potom, co vypravím děti do školky, sedám do auta a vyrážím ze Štrasburku směr Brusel. Marně se snažím dopočítat, po kolikáté už tuhle štreku jedu. Kdo by čekal, že jsou „hlavní“ města Evropy – jak sama hrdě označují – lehce dostupná, šeredně by se pletl. Zapomeňte na rychlovlaky (vzdálenost 430 km nedáte vlakem pod pět hodin). Letadla lítají nepravidelně, jsou předražená a navíc nikdy nemáte jistotu, že se zrovna nebude stávkovat.

Jednoduchá úvaha, na jejímž konci je jasné, že autem to je prostě nejlepší. Takže. Jak dlouho to dneska pojedu? Otázka za všechny stříbrný… Tři a půl hodiny? Nebo šest jako posledně? Řídím ráda a ráda řídím rychle. Toho si ale na této cestě moc neužiju – jednak je tu kopec rychlostních omezení, jednak se o silnici dělím převážně s Francouzi a Belgičany, jejichž styl jízdy mě často nutí ubrat nohu z plynu.