Jestli například rychle vzniklá a úspěšná hnutí nejsou novým trvalým fenoménem politiky, zda není překonáno dělení na pravici a levici a zda moje úsilí zachránit jednu tradiční politickou stranu má vůbec smysl.

Všechny otázky spolu souvisejí, samozřejmě kromě té, jak se mi líbí v politice. Není správně položena, v politice nejsem proto, aby se mi v ní líbilo. Dokonce i otázka, jestli se nám líbí politika, pokládaná v různých modifikacích v kdejakém průzkumu veřejného mínění, je přísně vzato hloupá, ne-li zvrácená.

Rád se přiznám k tomu, že se mi líbí žena, obraz či architektura budovy (mezi těmito skutečnostmi nedělám prosím rovnítko), ale o politice nejde takový výrok rozumně pronést. Politika se nikomu z nás nikdy jako celek úplně nelíbí. Vždy se nám líbí jen něco, nějaká její část, struktura, proces, aspekt, osobnost, ale s celkem se nikdy nemůžeme plně identifikovat. Není to problém ani nevýhoda demokratické politiky, je to její povaha.

Řeka demokracie

Souvisí to se dvěma základními principy demokratické politiky. Ten první spočívá v tom, že demokratická politika není statická, nelze ji dosáhnout a ukotvit, ale je to slovy politického a právního filozofa Vladimíra Čermáka (za několik dní si připomeneme 10. výročí jeho úmrtí) cílová představa k níž směřujeme, tedy neustálý proces, který je vytvářením, udržováním a vlastně stálým bojem o demokracii, její podobu, její kvalitu.

Na některých aktuálních událostech si to můžeme dobře ukázat i u nás. Třeba malý formální posun v ústavě a velký posun v interpretaci může začít náhle měnit parlamentní demokracii v semiprezidentský systém, včetně pokusů vytvářet vlády, které postrádají demokratickou legitimitu. Tento příklad ale také ukazuje, jak je demokracie odolná ve chvíli, kdy taková změna neodpovídá vůli lidu (nejvýrazněji vyjadřovanou ve volbách). A všimněme si: neuplynul ani rok a celá věc je zapomenuta a překryta jinými starostmi a událostmi.