Pro Kyjevskou vládu to je potupná porážka a její důsledky budou zásadní. Vládní síly věděly, že povstalci musí zaútočit právě zde a povstalci dobře věděli, že vládní síly to ví. Tři měsíce byl výběžek kolem města Debalceva opevňován. 11 tisíc nejlepších mužů vládních jednotek se zde zakopalo a čekalo na útok povstalců. Plán vládních sil byl jednoduchý: ostřelováním měst donutit povstalce k útoku na výběžek. Vyčerpat je obraným bojem na připravených pozicích a pak přejít do protiútoku.

Bestiální ostřelování měst skutečně postavilo povstalce před těžkou volbu: bylo zapotřebí zaútočit na výběžek a to za situace, kdy nemají početní převahu. Ještě 11.2 si nechtěli vládní síly ani prezident Porošenko připustit možnost porážky. Povstalci ale zvítězili. Z vojenského hlediska zvládli téměř nesplnitelný úkol a rozdrtili nejlepší část vládních sil v bitvě, na počátku které byly všechny okolnosti proti nim.

Ještě v létě neexistovala jednotná povstalecká armáda. Na její organizaci měli povstalci tři měsíce a udělali víc, než Ukrajinská armáda za 20 let. Ten z „opolčenců“, kdo chtěl pokračovat v povstalecké anarchii, byl bez milosti zlikvidován. Horníci, zemědělci, úředníci a dezertéři z ukrajinské armády byli pozoruhodným způsobem stmeleni do nových ozbrojených sil povstalců. Kostru této armády tvoří velkoruští dobrovolníci (či žoldnéři), bývalí příslušníci speciálních sil Ukrajiny a kozáci. Celkem na celé frontě v zimním tažení stojí 35 000 povstalců a 70 000 mužů vládních sil. Složitost bojů a nasazení povstalců dokazuje i fakt zranění zvoleného předáka Doněcké lidové republiky Zacharčenka. Byl zraněn v pouličním boji v Debalcevu, uprostřed svých vojáků a s puškou v ruce. Je to pro nás jako scénka z dějepisu. Nejvyšší představitel země se účastní boje bok po boku se svými s vojáky a to se zbraní v ruce.