Rovnou odpovídám NE. Celý případ, který nikoli jako jediný byl publikován - je jich, žel, víc - nemá jen rozměr vztahu církví a státu, ale má rozměr jak právní, tak morální, ale zejména rozměr samotného fungování státu.

Česká republika je podle Ústavy parlamentní demokracií. Má fungovat na principu dělby moci, tj. oddělených, ale spolu souvisejících a navazujících systémů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Nejsme tedy a ani snad nebudeme jakousi soudcokracií, ale pořád bychom měli dbát na zachování základních principů a ústavní konstrukce, tedy parlamentní demokracie.

Moc zákonodárná je odvozena přímo od suveréna, od lidu, a proto také lidé ji mohou nejpozději za určené období (čtyři roky) nebo i dříve vyměnit, aby přijímala zákony, které jsou v souladu s vůlí suverénních občanů. Moc výkonná je odvozena od moci zákonodárné a zákony provádí pod kontrolou zákonodárného sboru a má tedy logicky také časově omezený mandát. Soudy a samotní soudci jsou nezávislí, k tomu jim slouží u nás zejména tzv. dlouhý mandát, ve světě nepříliš typický a ne zcela častý, je vlastně doživotní, tj. od jmenování až do důchodu. Suverén, tedy lidé, je vyměnit nemůže a jejich odpovědnost a samotný slib soudce vychází z toho, že bude nejen rozhodovat podle Ústavy a zákonů, ale že i sám bude příkladem v dodržování a uvádění zákonů v život. Samotné rozhodování proto neznamená, že mohou rozhodovat soudci podle libovůle, ale právě jen podle zákona.