Děkuji. Vážená paní předsedající, členové vlády, paní a pánové, já citovat nebudu, jen podotknu, že k zákonu, který tady odcitoval pan kolega Zbyněk Stanjura, zaujal stanovisko Ústavní soud České republiky, který prohlásil, že jde o normu deklaratorní, která nezakládá žádná nová práva a žádné nové povinnosti, že takových deklaratorních věcí (?) můžeme přijmout spousty, ale život občanů nijak neovlivní.
Co je podstatné? Byl jsem mladý začínající politik, náhodou zvolený do Federálního shromáždění, a zúčastnil jsem se projednávání tohoto návrhu zákona. Podstata toho původního návrhu lustračního zákona v podstatě od tehdejší federální vlády byla taková, že měli být postiženi ti, kteří se provinili ve svých funkcích, ať už byli v aparátu takovém nebo onakém, proti zákonům České republiky, proti obecně přijatelným morálním hodnotám.
Při projednávání ve Federálním shromáždění tento návrh zákona dostal úplně jinou podobu. Dostal podobu, která stojí na principu evidence, nikoliv činnosti. To znamená, že ten, kdo byl evidován, ten je tedy veden v nějakých svazcích a nezáleží na tom, jestli dělal to nebo ono, jestli se něčím provinil nebo byl evidován, protože byl osobou hlídanou a svým způsobem tedy pod kontrolou tehdejší Státní bezpečnosti, ať už z důvodů bezpečnostně státních nebo ekonomických. To je realita.
A v tomto ohledu tedy musím říci, že skupina poslanců Federálního shromáždění, ale také odborové organizace se obrátily na Ústavní soud České republiky, který opravil část toho zákona, na Mezinárodní organizaci práce a na Radu Evropy.
V roce 1991 přijela tehdejší předsedkyně Rady Evropy paní Lalumierová do České a Slovenské federativní republiky a požadovala od vlády České a Slovenské federativní republiky, aby tento zákon byl zrušen, nebo aby byl postaven na principech právního státu, tzn., že se bude hodnotit člověk ne podle toho, kde je evidován, ale podle toho, co dělal.
Závazek, který Mezinárodní organizace práce dala vládě České a Slovenské federativní republiky, nebyl nikdy splněn a vláda Václava Klause, vláda České republiky tento závazek ignorovala od roku 1993. Také to bylo umožněno tím, že v tzv. recepční normě v zákoně číslo 4/1993 Sb. poslanci tehdejší České národní rady, kteří se stali jedinými zákonodárci České republiky po jejím vzniku, recipovali jenom některé normy Federálního shromáždění do českého právního řádu, a tak např. z českého právního řádu vypadl dodnes neexistující zákon o obecném referendu, který byl součástí československého právního řádu, protože se tehdejší moci nehodil. Reálně o tom mohou vyprávět někteří, kteří tady v roce 1992 po volbách seděli a stali se např. i v tomto volebním období poslanci této sněmovny.
Chci tedy říct, že tento zákon je samozřejmě v rozporu s evropskými normami, které se týkají diskriminace jednotlivých osob, ať už z důvodu pohlaví, víry, politického přesvědčení nebo politické organizovanosti, případně etnické přináležitosti nebo sociálního statusu.
To se tady nikdy nepodařilo prosadit, a promiňte mi, ani takový institut, jako je Svatý rok, který jistě všichni znáte minimálně ze slavného filmu, ve kterém hraje Jean Gabin, kdy se ve Vatikánu v kapli vybourají zazděné dveře do všech čtyř stran, a kdy po 25 letech se mohou stát ti, kteří jsou uznáni církví, zase jejími služebníky, ani ten tady dnes neplatí, jak bylo evidentní z vystoupení pana předsedy klubu ODS.
Pojďme si tedy položit otázku, k čemu to slouží. Slouží to pouze k tomu, aby tady byl nějaký politický nástroj, který umožňuje určité skupině nebo určité politické orientaci se snáze vypořádat s těmi, kteří mají jiný politický názor, protože nemusí mluvit o tom, kdo co dělal, ale kde byl evidován.
To je realita. Tak si to přiznejme a chovejme se podle toho. Já na nikoho nenaléhám, aby hlasoval tak nebo onak. Jenom považuji za potřebné, když tak hovoříme o tom, jakou součástí demokratických států v Evropě a Evropské unii jsme, abychom se chovali odpovídajícím způsobem v této Evropě, odpovídajícím způsobem k těmto garantovaný, ústavně zaručeným svobodám a právům. Minimálně mít odlišný názor od toho druhého, smět ho svobodně říkat a nemuset se ohlížet na to, že někdo druhý má jiný názor.
Ano, v této sněmovně bude rozhodovat většina, jako u všech ostatních zákonů. Já jsem přesvědčen, že ta většina, která vzešla z voleb, ví velmi dobře, že de facto tento zákon byl dávno občany odmítnut. Z jednoho prostého důvodu. Protože minimálně vůči několika osobám, které tady zasedají, se tento argument používal. Bez ohledu na to, jestli to měl někdo dokázané, nebo nedokázané, jestli tam existoval nebo neexistoval výrok soudu apod. A přes tuto argumentaci, ventilovanou různými sdělovacími prostředky, tito lidé dostali důvěru a vstoupili do Poslanecké sněmovny. To je neodmyslitelný a neoddiskutovatelný fakt. Zachovejme se k tomu tak, že buď budeme respektovat pouze vůli většiny z 200 poslanců, anebo také se budeme zabývat tím, že slovo poslanec je od toho, někoho někam poslat, tedy že to je mandát od těch, kteří jsou jediným zdrojem moci v České republice, a to jsou občané České republiky.
V tomto ohledu si dovolím nikoli argumentovat věcně, to si nechám například na druhé čtení, podle toho, jakým způsobem se vypořádáme v prvním čtení s tímto návrhem. Ale v každém případě, jestli chcete, abych tady citoval rozhodnutí mezinárodní organizace práce v Ženevě z roku 1991, tak jak zavazovala Českou a Slovenskou federativní republiku, můžeme to zkusit. Jestli chcete znát stanovisko mezinárodních organizací, jako je Rada Evropy, jako jsou organizace, které se zabývají lidskými právy, ano, můžeme je tady citovat.
V každém případě každý podle svého vědomí a svědomí se budeme muset vypořádat s tím, jestli budeme lidi posuzovat a rozlišovat jejich status podle toho, jestli je věřící, nevěřící, má takovou nebo onakou politickou orientaci, a snížíme se na úroveň, která ohrožovala vždycky skutečnou demokracii v ČR. Děkuji vám. (Potlesk na levé straně sálu)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PSP ČR
