Děkuji. Vážená paní předsedající, členové vlády, paní a pánové, já citovat nebudu, jen podotknu, že k zákonu, který tady odcitoval pan kolega Zbyněk Stanjura, zaujal stanovisko Ústavní soud České republiky, který prohlásil, že jde o normu deklaratorní, která nezakládá žádná nová práva a žádné nové povinnosti, že takových deklaratorních věcí (?) můžeme přijmout spousty, ale život občanů nijak neovlivní.

Co je podstatné? Byl jsem mladý začínající politik, náhodou zvolený do Federálního shromáždění, a zúčastnil jsem se projednávání tohoto návrhu zákona. Podstata toho původního návrhu lustračního zákona v podstatě od tehdejší federální vlády byla taková, že měli být postiženi ti, kteří se provinili ve svých funkcích, ať už byli v aparátu takovém nebo onakém, proti zákonům České republiky, proti obecně přijatelným morálním hodnotám.

Při projednávání ve Federálním shromáždění tento návrh zákona dostal úplně jinou podobu. Dostal podobu, která stojí na principu evidence, nikoliv činnosti. To znamená, že ten, kdo byl evidován, ten je tedy veden v nějakých svazcích a nezáleží na tom, jestli dělal to nebo ono, jestli se něčím provinil nebo byl evidován, protože byl osobou hlídanou a svým způsobem tedy pod kontrolou tehdejší Státní bezpečnosti, ať už z důvodů bezpečnostně státních nebo ekonomických. To je realita.

A v tomto ohledu tedy musím říci, že skupina poslanců Federálního shromáždění, ale také odborové organizace se obrátily na Ústavní soud České republiky, který opravil část toho zákona, na Mezinárodní organizaci práce a na Radu Evropy.