Pane předsedající, děkuji za slovo. Já jsem se fakt zaříkal, že nebudu vystupovat. Já se ale zavzdušnil. Ale nejdřív poděkuji panu ministru zahraničních věcí, protože to byl velmi vyvážený a státnický postoj, který nám tady řekl. Já jsem přemýšlel, jak bych to tady nazval, tu maškarádu, protože to je maškaráda velmi podobná Černým baronům. Mohli by tady natáčet pokračování za chvíli. Akorát za jméno Jasánek by si museli dosadit jméno úplně někoho jiného a možná, že by to s tím krumpáčem dopadlo stejně. (Pobavení a potlesk v řadách ČSSD a ANO 2011.)

Ale, přátelé, prosím vás, když tady zmiňujeme rok 1938 a budeme postupovat touto metodou, kdo jsme si, co jsme si, musel bych se ptát pana ministra, jestli požadoval od paní Merkelové ještě nějakou omluvu, ptal bych se, proč jsme nedělali mimořádnou schůzi, když pan Herman jel za sudetskými Němci na svaz landsmanšaftu a (velmi hlasitě:) bylo to daleko horší než to, co udělal pan předseda českého Parlamentu! To mě daleko víc uráželo! A to jste tady... byli tiše. Promiňte, já jsem se málem uřekl. (Pobavení.) Ale já jsem emotivní. Já prostě tyhle věci... Kdybychom si pořád něco měli vyčítat, a co bychom si tedy měli vyčítat? Tak já, až nějací Rusové sem přijedou nebo Ukrajinci nebo ti, co byli v tom Sovětském svazu, tak jim přijdu říct: Hele, soudruzi, já jsem musel od 10 let tahat uhlí do strážského kina. Mého tátu vyhodili z práce a stal se uklizečem v kině ve Stráži pod Ralskem, protože jsme nesouhlasili s okupací. Mám jim to tedy také říct, Ukrajincům a těm, pořád to budu hledat? Já jsem rád, že pan Vondráček jel do Ruska po deseti letech a snažil se navázat nějaké normální vztahy a vysvětlit naše postoje a říct jim, že se nám nelíbí některé věci, a já s tím souhlasím. Nelíbí se mi. (Mpř. Pikal: Čas, pane poslanče.) Ani mně se to nelíbí. Děkuji. Já jsem emotivní. (Pobavení a potlesk poslanců ČSSD a ANO 2011.)