Když jsem 17. listopadu sledoval prezidenta Zemana, promenujícího se v přímém přenosu České televize bok po boku s Martinem Konvičkou po Albertově, srdci komunity všech českých studentů, učitelů a intelektuálů obecně, chtělo se mi bezmála zvracet. Když krátce nato přišlo pozvání jednoho z mých známých z Karlovy univerzity, který se díky této pokleslé prezentaci hnědých košil v památný den spolu s řadou dalších také nedostal k pamětní desce, komemorující listopad 89, abych se zúčastnil nedělního nového pokusu, dlouho jsem neváhal. Proč taky? Kdo demokracii ubrání, když ne my? A kdy jindy, když ne teď? Rozhodně není radno předpokládat, že se ubrání sama. To už si v historii nejen Čechové mysleli mnohokrát...

V neděli 22. ráno jsem tak v Havířově naskočil na vlak a vyrazil na 400 km dlouhou cestu, abych vyjádřil svůj bytostný nesouhlas s tím, kam tato země momentálně směřuje. Když už ale jedu do Prahy, proč si akci nezpříjemnit návštěvou několika dalších významných míst českých akademických dějin? Kolem poledne jsem tak navštívil Betlémskou kapli, někdejší hlásnou troubu pro kritiku světských i církevních poklesků středověku a centrum kázání Jana Husa, rektora Pražské (dnes Karlovy) univerzity, dnes pak aulu jiné z čelných českých škol, a to ČVUT.   

V pondělí ráno jsem pak navštívil sklepení Karolina a výstavu jak o vývoji budovy, tak i celé univerzity, a v poledne jsem se pak po předchozí domluvě připojil ke gymnaziální skupině z Olomouce na jejich prohlídce reprezentativních prostor i zázemí těch viditelnějších částí Karolina.