Vážený pane předsedající, dámy a pánové,
je skutečností, že 27. února letošního roku Senát odmítl návrh KSČM na zdanění finančních náhrad církvím. Podle většiny senátorů jde prý o nestoudnou, či dokonce protiústavní novelu. A tak nám ji vrátili do Sněmovny k novému projednání, přičemž si neodpustili ani pravicovými politiky tolik oblíbené vyvolávání údajných komunistických strašidel. Jejich diskuse postrádala fakticitu, byla plná trapnosti, invektiv a kompilací polopravd a účelových lží. Vše pak převedli do ideologické roviny, jako by zdanění církevních náhrad bylo jen věcí komunistů.
Jistě, podle komunistů je návrh zákona o zdanění finančních náhrad církvím spravedlivý, protože není možné, aby církve - na rozdíl od ostatních - byly osvobozeny od daně. Všechny příjmy mají být zdaněny. Náhrada, poskytovaná pojišťovnou, je také daněna, protože to je příjem - prohlásil veřejně předseda Komunistické strany Čech a Moravy Vojtěch Filip. Arcibiskup pražský a primas český Dominik Duka však začal mluvit o salámové metodě, kterou prý uplatňuje právě KSČM. Dokonce se veřejně zeptal - nenesou tyto vaše kroky známky porušování zákona o zločinnosti komunismu? Rezolutně pak dodal - nezapomeňte, že pokání očišťuje, že pokání je předstupněm odpuštění a také předstupněm k morálnímu životu. Ne. Nikomu jeho víru neberu. Ctím a respektuji práva poctivých věřících. Stejně tak nikomu neodpírám právo na názor, že náboženství je pošetilá pověra. A vzal jsem na vědomí i to, co 6. března letošního roku veřejně prohlásil religionista Ivan Odilo Štampach - Duka má svoji optiku církevního bosse, který nepřipustí, že by se v církvi mohlo dít něco špatného. V souvislosti s církví a kardinálem Dukou Štampach dokonce použil termín "mocenská deviace".
Mnozí pak mluví o tom, že nejsilnější morální autoritu měla církve na konci 80. let minulého století za kardinála Františka Tomáška. Po odchodu kardinála Tomáška tuto morální autoritu zjevně ztratila. Přispěl k tomu i téměř mafiánský příběh provozní budovy Národního divadla, kterou podle výčtového zákona z roku 1990 prý omylem v první restituční vlně získaly sestry komunity Římské unie řádu svaté Voršily v Praze a za tři roky ji tajně a podezřele za desítky milionů prodaly. Ten příběh zaměstnával naše soudy celých 26 let. Šlo o restaurační budovu s číslem popisným 1435, která byla postavena v roce 1983 pro Restaurace a jídelny Praha 1. V budově byla provozovna restaurace a kavárna pro veřejnost a rozsáhlé zázemí.
Podle prohlášení lidoveckého ministra kultury Daniela Hermana z 23. září 2014 se prý nedalo říci, zda je spor vhodný a zda nepoškodí řád Voršilek. Skutečně se to nedalo říci. Vždyť mazané Voršilky provozní budovu Národního divadla v první restituční vlně získaly zjevným podvodem. Následně ji prodaly a pak zase požadovaly její navrácení. Šokující je i to, že zástupci první české scény v květnu 2016 za ni museli vysolit 290 milionů korun. A to už neokecal ani lidovecký ministr Daniel Herman.
Mnohé vysvětlují i slova patriarchy Církve československé husitské Tomáše Butty, který 7. ledna 2008 přiznal, že zjištění poměru majetkové náhrady jednotlivým církvím bylo velmi komplikované, neboť církevní nemovitosti nebyly vždy konfiskovány státem. Uvedl, že se některých budov či památek dobrovolně vzdali nebo je darovali, protože neměli prostředky na jejich údržbu. Není žádným tajemstvím, že po roce 1989 zejména Římskokatolická církev pejorativně skloňovala ve všech pádech příjmení mnohých někdejších komunistických funkcionářů. Dokonce tvrdila, že nebýt 25. února 1948, tak bychom nemuseli s odstupem času řešit ani takzvané církevní restituce.
Ovšem o tom, o co je připravila takzvaná druhá pozemková reforma, ani slovo. Tu totiž posvětila i tehdejší Lidová strana v čele s římskokatolickým knězem Mons. Janem Šrámkem. A to ho lze jen těžko vydávat za komunistu. Mons. Šrámek navíc zastával v letech 1945 - 1948 funkci náměstka předsedy vlády, v jejímž programovém prohlášení z 8. července 1946 se praví: Pokud jde o otázky půdy, považuje vláda za nutné přesně, urychleně zakončit konfiskaci půdy zrádců a kolaborantů. Za druhé bude třeba provést revizi všech případů, kdy při prvé pozemkové reformě zabraná půda byla propuštěna ze záboru, ač podle zákona do záboru patřila. Za třetí hodlá vláda, tedy i Mons. Šrámek a jeho dva lidovečtí kolegové, ministři František Hála a Adolf Procházka také přikročiti k revizi přídělového řízení při takzvaných zbytkových statcích. Takto získanou zemědělskou půdu zamýšlí vláda jednak přidělit drobným zemědělcům z řad zemědělců, rolníků, domkářů a bezzemků, jednak ji zachovat v celých objektech jako vzorné výzkumné, pěstitelské a šlechtitelské stanice ve veřejné správě.
Za zmínku rozhodně stojí i postoje českého doktora teologie Josefa Plojhara, který byl za fašistické okupace vězněn v koncentračních táborech Buchenwald a Dachau. Od roku 1948 byl řadu let ministrem zdravotnictví v takzvané komunistické vládě a od roku 1951 byl nejen předsedou Československé strany lidové, ale i předsedou Celostátního mírového výboru katolického duchovenstva.
Za zmínku pak stojí jeho slova, pronesená na 13. sjezdu KSČ v roce 1966. My, členové Československé strany lidové, organizující ve svých řadách poctivé, křesťansky smýšlející občany naší země, jsme se z vlastního přesvědčení přihlásili k cílevědomé spolupráci v Národní frontě, vedené KSČ. Činíme tak v pevném přesvědčení, že politika naší Národní fronty, prodchnutá duchem socialistického humanismu, vědecky podloženou službou člověku a všestrannému rozvoji jeho schopnosti, odpovídá též plně křesťanským představám o harmonickém uspořádání vztahů mezi lidmi, ale vytváří skutečně reálné a konkrétní podmínky pro vskutku svobodný a důstojný život člověka.
K tomu pak Josef Plojhar dodal: V neposlední řadě se domníváme, že tato otevřená, plodná a úspěšná spolupráce s komunisty v socialistickém státě může být příkladem i křesťanům v zemích s jiným společenským zřízením k naplnění navýsost odpovědného a mravně zavazujícího historického poslání - bojovat v jednotě s nejprogresivnějšími silami za odvrácení nové, ničivé války, hájit mír a štěstí všeho lidstva.*
O tom se však někdejší premiér Petr Nečas, když 22. února 2013 jménem vlády podepsal se 16 církvemi a náboženskými obcemi prý jednostranně nevypověditelné smlouvy, které církvím údajně zaručují výplatu finančních náhrad navýšených o inflaci, ale vůbec, vůbec nezmínil. S úctou a respektem však tenkrát mnozí občané vzhlíželi k Bratrské jednotě baptistů, jejichž představitelé odmítli smlouvu podepsat. Důvod? Považovali finanční náhradu, podobně jako dnešní premiér Andrej Babiš, za přemrštěnou. Předseda výkonného výboru Bratrské jednoty baptistů Milan Kern jejich rozhodnutí zdůvodnil následovně: Už tady fungujeme více než 120 let a po většinu té doby jsme působili skrze samofinancování, ne skrze dotování státem.
Druhý důvod je ten, že jsme měli problém s tím, že v zákonu o majetkovém narovnání je napsáno, že má sloužit k tomu, aby si církve vytvořily majetkovou základnu -
Místopředseda PSP Tomáš Hanzel:
Pane poslanče, já vás přeruším. Je 20.00 hodin. Svoji řeč můžete dokončit poté, co otevřeme tento bod na nějakém příštím jednání.
Poslanec Miroslav Grebeníček:
Děkuji, pane předsedající.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
