V sobotu se u Rudolfina pokojně střetly dva světy: pochod tzv. Hnutí pro život, které si v nedávných dnech získalo pozornost především skrze výroky, že znásilněným Ukrajinkám nepomůže Postinor, ale pepřák a houkadlo (a které kromě anti-potratového dogma silně lobují i proti manželství pro všechny); a piknik lidí kolem Konsentu, Amnesty International i dalších organizací a prostě těch, kteří vnímají ženská práva jako lidská práva - nezpochybnitelná a zásadní.

Asi vás nepřekvapí, že jsem se přidala do části "se sklony k feminismu" (což je reference k Tweetu mluvčí úřadu vlády, která sice nedávno tweetovala o příjemné debatě o rovnosti mezi muži a ženami, ale měla potřebu upozornit, že tak činí bez sklonů k feminismu). Aktivity Hnutí pro život, Aliance pro rodinu a jim podobných nejdou jen proti mým politickým přesvědčením, ale i přímo proti mně jako ženě. Ačkoli tedy z evropské úrovně nejde o téma, kterému se věnuji, přišla jsem jako občanka.

V jiných kruzích jsem zahlédla diskuzi o tom, jestli není zbytečné se takto angažovat, když u nás přeci nic jako protipotratová legislativa nehrozí, nejsem přeci v Polsku.