Mnoho volného místa v tehdejším světě nezbývalo a rozhodující, doslova »lví« podíl koloniálních panství se soustředil do rukou Anglie, Francie, Portugalska a Belgie. Španělsko bylo v tomto směru dávno za svým horizontem. Navíc se na svět drala průmyslová velmoc s ostruhami první světové války, USA, a jako protipól v tomto meziválečném období stál první stát dělníků a rolníků - Sovětský svaz. Benito Mussolini zoufale potřeboval něco, co rozšíří jak územní vliv, tak surovinové zdroje, semkne italský národ a oslní Hitlera, relativně krátce panujícího fašistického diktátora nacistického Německa.

Mussoliniho zrak a pohled jeho generálů na Habeš nepadl náhodou. Itálie se ji již jednou snažila podmanit, ale 1. března roku 1896 byla italská soldateska na hlavu poražena u Aduy etiopským císařem Menelikem II. Roku 1922 byla Etiopie po úspěšném přijímacím řízení přijata za člena Společnosti národů a roku 1930 se jejím císařem stal Haile Selassie.

Mussolini, rozhodnut odčinit porážku u Aduy, se musel vypořádat se Společností národů, postoji Anglie a Francie, protože přece jen se chystal útočit na stát mezinárodně uznaný, a navíc z velké části křesťanský. Když nabyl jistotu, že nepřijde ze strany stávajících velmocí vojenský odpor či výrazná vojenská pomoc Etiopii, tak si 1. února 1935 velitel Emilio De Bono vyslechl od Mussoliniho jednoznačné prohlášení: »Napadneme je!« A již 23. února 1935 bylo vypraveno prvních 100 tisíc italských vojáků do Eritrejského a Italského Somálska. Etiopie již 8. března 1935 požadovala mezinárodní arbitráž a prostřednictvím Společnosti národů oznamovala světu ohrožení své země. I když ženevská společnost svolala zvláštní jednání a jmenovala pět arbitrů pro italsko-etiopskou krizi, haagské jednání zástupců Itálie a Etiopie skončilo neúspěšně.