Zdá se, že jsou spokojení. Je o ně postaráno, v podstatě jim nic nechybí. Kulturní program je dostačující a strava chutná. Tak co ještě?

Uznání. To je to, co jim chybí. Prožili si svůj život, dali společnosti vše svou prací a vychovali nové generace. Bohužel v dnešní době není příliš možnost se o ně starat doma, protože jejich děti chodí do práce. A jak se tak posunuje důchodový věk, ještě dlouho budou. A tak se tvoří pořadníky na místo v domovech seniorů. Pak se nějaké místo uvolní a konečně si rodina oddychne. V tom dobrém slova smyslu. Děti mají starost o spokojený život svých rodičů, ale sami jim ho poskytnout nemohou. A tak jsou rádi za tyto služby. Když jsem jeden z těchto domovů navštívil, poznal jsem, že to, co chybí seniorům je možnost se ještě nějakým způsobem uplatnit. Vedení domovů hledá nějakou cestu, ale mnohdy musí konstatovat, že senioři rezignují a raději se jen nechají vést a třeba sledovat nějaký program. Ale co takhle zkusit s těmi vitálnějšími návštěvy ve školách? Nebo děti ze škol v rámci výuky přivést do těchto domovů a ukázat jim, jaký je podzim života. Společné besedy při těchto návštěvách přinesou spoustu poznání oběma generacím a senioři si řeknou: „Ještě nepatřím do starého železa.“ stačí jen chtít.

Zároveň vyvstává otázka kolik pracovníků k tomu bude potřeba. Dnes se v rámci úspor nenavyšuje počet sester a ošetřovatelů, a tak pracují stále více za stále méně. Vím, že otázka třináctých platů je ohraná písnička, ale proč jim alespoň jednou za rok takovou formou nedat na vědomí, že si jejich práce společnost váží. Jejich osobní ohodnocení je tristní a přitom se starají o naše rodiče. Jsem přesvědčen, že v tomto případě není na místě typická vlastnost ve zdejších krajích, kterou je závist. To je jedna možnost. Druhou je navýšení počtu těchto profesí. V obou případech jde však o výdaje státu a krajů.