Právě ve vztahu ke směrnici o úpravě letního času upozornil europoslanec za Svobodné Petr Mach Evropskou komisi prostřednictvím tzv. parlamentní otázky[5] na možný rozpor této směrnice s primárním právem EU. Definičním znakem každé směrnice je podle článku 288 Smlouvy o fungování EU (SFEU) to, že „je závazná pro každý členský stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům.“ Právě u předmětné směrnice 2000/84 o letním čase však lze s tím, zda se nedostala do rozporu s čl. 288 SFEU s úspěchem polemizovat.

Již u předcházejících směrnic 84/634 a 97/44 o úpravě letního času se objevovaly, převážně v zahraniční právnické literatuře[6] názory, že se tyto směrnice dostaly svou detailností do rozporu s primárním právem EU. Tyto směrnice pak byly po vypršení jejich platnosti nahrazeny právě směrnicí 2000/84, která je v zásadě koncipována stejně, jako ty předchozí. Jeden z odborníků na unijní právo z pražské právnické fakulty se dokonce podivuje nad tím, „že tato směrnice doposud nebyla napadena žalobou na neplatnost.“[7]

Dle odpovědi slovinské eurokomisařky Violety Bulcové však „skutečnost, že ustanovení směrnice 2000/48/ES jsou podrobná, neznamená, že směrnice je nevhodným nástrojem k dosažení výše uvedených cílů. Dále chce Komise uvést, že v souladu s článkem 288 SFEU je směrnice 2000/48/ES určena členským státům, jež byly povinny přijmout nezbytná vnitrostátní prováděcí opatření. Je tedy na vnitrostátních orgánech, jakou formu a metodu zvolí pro dosažení požadovaného výsledku.“[8]

S tím nelze souhlasit. Je sice pravda, že směrnice mohou být detailní a mohou dokonce vycházet z metody tzv. totální harmonizace (což se např. u směrnic na „ochranu spotřebitele“ běžně děje), v odborné literatuře se však upozorňuje, že „podle převažujícího akademického názoru… ale to, že směrnice může obsahovat některé naprosto detailní požadovky, ještě neznamená, že by všechny její požadavky požadavky mohly být naprosto detailní a neskrývající žádný prostor k uvážení.“[9] Jako nejtypičtější příklad směrnice, která se dostala do rozporu s čl. 288 SFEU se v odborné literauře[10] uvádí právě směrnice 2000/84 o úpravě letního času.

Možnosti poslanců Evropského parlamentu ve věci napadení této směrnice před Soudním dvorem EU jsou však minimální. Žalobu na neplatnost je totiž třeba podat do dvou měsíců od okamžiku oznámení, resp. vyhlášení dotčeného aktu (čl. 263 SFEU). Dlužno však podotknout, že kromě tohoto řízení může dojít k prohlášení směrnice za neplatnou i v rámci řízení o náhradu škody a v řízení o předběžné otázce.