Ona mantra dvou procent výdajů na obranu má původně podobu pouhého doporučení Aliance svým členům. Za současné ekonomické situace je politicky neúnosné dávat resortu obrany zhruba 80 miliard korun ročně. Podobný podíl HDP v Alianci dnes není schopen vydávat téměř nikdo. Koneckonců ani fixace výdajů na HDP v jakékoliv výši není ideálním řešením.

Co armáda totiž potřebuje především, jsou předvídatelné příjmy v horizontu několika let tak, aby mohla efektivně plánovat v čase. Zdá se, že konečně existuje politická vůle obrátit trend a začít obranný rozpočet znovu navyšovat. Dobrým signálem by byl růst rozpočtu ministerstva obrany pro příští rok na částku 43,5 miliardy Kč. To by de facto jen odpovídalo předběžnému příslibu odsouhlasenému předchozí vládou.

Navíc tato částka by umožnila pokračovat v již schváleném Střednědobém plánu činnosti a rozvoje resortu obrany, tedy v zásadním strategickém dokumentu, jenž má udávat směr výstavby armády v příštích čtyřech letech. Nicméně celá debata o výdajích na obranu by se měla týkat delšího období než pouze rozpočtu na rok 2015.

V této souvislosti by bylo jistým projevem pokrytectví pokračovat v prohlášeních, že „problémy resortu vyřeší jen hledání vnitřních úspor“. To je totiž jeden z nejtrvanlivějších mýtů – jakýsi relikt pravicových vlád, které mluvily o „řezání tuku“. Jaký dopad na morálku ozbrojených sil tato neustále se opakující prohlášení mají, si nechci ani domýšlet.