I když náš stát připomíná ztrouchnivělou stavbu, ze které tuzemští i zahraniční lapkové odvezli do sběru veškeré železné nosníky (umrtvení a faktické zničení průmyslu, který budovaly už od 19. století generace našich předků – tak, jak jsem to popisoval v předchozím článku), i když se tu vytunelovalo všechno možné, tak přece jenom stavba pořád ještě stojí. A stojí festovně. Čím to je?

Naši lidé mají zvláštní vlastnost. Bez ohledu na vnější podmínky, nepodléhají ve velké většině depresím, které by umrtvovaly jejich snahu přežít. Přežít i přes veškerá protivenství, které jim kladou do cesty různé režimy, které se na našem území vystřídaly.

Relativně příznivé podmínky za monarchie, které umožnily vybudovat základy českého a moravského (včetně slezského) průmyslu, zpracovatelských podniků, bankovního systému a vlastně všech možných odvětví hospodářského života, byly podpořeny vynikající infrastrukturou. Dokonalá železniční síť pomáhala rozvíjet podnikatelské aktivity i v nejzapadlejších koutech. Mimochodem tato síť je v polistopadové době trestuhodně likvidována „skvělými manažery“, kteří pobírají milionové platy. Za co?