Někdy se říká, že dětská duše je čistá a bezelstná. Když dítě doroste do určitého věku, rozčiluje většinu rodičů jedinou otázkou: „Proč?“. Je to vlastně geniální otázka. Ať dá rodič jakoukoliv odpověď, vždy se dítě může znovu zeptat: „... a proč?“

Podobně se ptá asi spousta z nás, a to často v souvislosti s politikou a kroky, které činí politici a úředníci. Proč jsou nově postavené silnice klopené na opačnou stranu, než je logické a správné? Proč nemohou být uklizené ulice, proč člověk unavený z celého dne v práci musí stát v hromadném dopravním prostředku nad smradlavým bezdomovcem, který navíc určitě nemá platnou jízdenku. A proč není nikdo, kdo by takového člověka vykázal a donutil ho respektovat předpisy a obyčejné očekávání běžného občana? Proč se pořád hovoří o korupci, úplatcích, aférách, ale neřeší se naprosto obyčejné věci, které dokáží zpříjemnit a usnadnit život většině obyvatel Prahy? Proč jsou rozbité chodníky, po kterých se nedá dlouhá léta chodit? A takto se můžeme ptát a hledat odpovědi do nekonečna.

V čem je tedy zakopaný pes? Řekl bych, že v tom, že spousta lidí, kteří se dostanou po volbách k moci, se přestane zajímat o běžné věci, ale chtějí spasit svět. Jednak proto, že se jim jednoduše zalíbí moc, a jednak proto, že najednou začnou mít pocit, že vše, co je dříve štvalo a co chtěli zlepšit, je dnes pod jejich rozlišovací úroveň. O čem to ale svědčí a o co vlastně jde? Jde o osobnost člověka a o jeho organizační schopnosti. Můžete řídit tisíc lidí, a přesto musíte být schopen dohlédnout až na toho posledního pracovníka.