Datum 8. května nás spojuje s těmi zeměmi světa, které za okamžik vítězství v Evropě považují 8. května 1945, kdy admirál Doenitz v rozhlasovém projevu vyzval ke kapitulaci však německých jednotek. To je považováno za rozhodný okamžik porážky, ačkoliv k osvobození různých míst došlo někdy později a válka v Pacifiku trvalá až do japonské kapitulace 2. září 1945.

Porážka nacistického režimu znamenala konec jedné kruté totality a v Evropě konec zatím nejhorší války v dějinách: Je nesporné, že vítězství bylo dílem všech spojenců na Západě i na Východě. Jako symbolické můžeme vidět, že území dnešní České republiky bylo osvobozeno na západě americkou armádou a východní část a Praha Rudou armádou.

Ačkoliv se dnes někdy mluví o přepisování historie, je to fakt, který nikdo soudný nikdy nepopíral. To, co se někdy nazývá přepisováním historie, je pouze připomenutím některých okolností, o kterých se po desítky let bývalého režimu nesmělo mluvit a o kterých se později mluvilo častěji prostě proto, že nebyly známy. V povědomí přesto zůstala skutečnost, že do Prahy mohli vstoupit američtí vojáci ještě dříve než sovětské síly, kdyby se nezastavili na předem dohodnuté linii. Jestli by to něco změnilo na dalším směřování naší země, nemůžeme vědět. Můžeme jenom litovat, že jsme sice byli osvobození od nacismu, ale neznamenalo to pro nás úplnou svobodu.

Po skončení války nastalo období necelých tří let, kdy byla demokracie omezena, politické strany byly seskupeny v Národní frontě a zesílil vliv komunistů, kteří se pokoušeli stále více ovládat stát. To všechno nakonec vedlo ke komunistickému převratu v roce 1948. Nemůžeme zapomenout na to, že zatímco lidé oslavovali, příslušníci sovětské NKVD se dali do vyhledávání a zatýkání někdejších exulantů ze Sovětského svazu a ti pak byli odvlečeni do sovětských koncentračních táborů. Příslušníci této emigrace byli přitom lidé, kteří už od 20. let dostali československé občanství, takže je můžeme právem označit za naše první oběti přicházející totality.