Čtrnáct století dějin nám říká, že vztahy mezi islámem a křesťanstvím byly po celou tuto dobu plné konfliktů. Stupeň násilí v konfliktech mezi islámem a křesťanstvím byl během dějin ovlivňován demografickým růstem a úpadkem, hospodářským rozvojem, technologickými změnami i intenzitou náboženského fundamentalismu. Rozšíření islámu v sedmém století provázela mohutná migrace Arabů v tehdy nevídaném měřítku a s nevídanou rychlostí do zemí Byzantské říše. Tento islámský rozmach zajistil muslimům nadvládu v severní Africe, Pyrenejském poloostrově, Blízkém východě, a v oblasti Perského zálivu. Poté se na scéně objevili osmanští Turci, kteří si nejdříve podrobili Byzantskou říši a poté dobyli i většinu Balkánu a severní Afriky. V polovině patnáctého století se zmocnili Cařihradu a posléze stanuli před Vídní. Téměř celé jedno tisíciletí se Evropa nacházela pod stálou islámskou hrozbou.

Podobná kombinace faktorů zvyšuje konflikty mezi islámem a Západem i v současnosti. Muslimský populační růst má bezprostředně za následek značný počet nezaměstnaných mladých lidí naplněných nespokojeností. Z nich se pak rekrutují přívrženci islámského fundamentalismu. U muslimů také vyvolávají velký odpor západní snahy o unifikaci společnosti, udržení si hospodářské i vojenské nadřazenosti, stejně jako intervence v konfliktech muslimského světa. Nejen z těchto důvodů, dochází v posledních letech k silnému poklesu tolerance jak v křesťanských, tak především v muslimských společnostech. Z muslimského pohledu je sekularismus, který vládne v evropském prostoru, bezbožnost, a tudíž mnohem větším zlem než křesťanství. Pohlíží tak na Západ jako na arogantní, materialistickou a úpadkovou civilizaci.