Už jsme si bohužel zvykli, že naše vlády v Bruselu odkývají rozhodnutí, která naši zemi vážně poškozují, jako svého času Babiš Green Deal. Ale tentokrát to zašlo dál – Fiala s Rakušanem celý pakt aktivně připravovali. Tento nepřehledný soubor devíti nařízení a směrnic vůbec neřeší příliv migrantů do Evropské unie, vyhošťování přistěhovalců páchajících trestnou činnost ani návraty nelegálních migrantů. Namísto toho vytváří cesty, jak dostat migranty ze západních a jižních států do střední a východní Evropy. Snaží se je rozprostřít po celé Evropě a donutit státy, jako je Česká republika, k jejich přijímání.
Hlavním cílem migračního paktu jsou přesuny (relokace). Brusel každý rok stanoví počet migrantů, kteří se musejí po Evropě přemístit. Rozhoduje se kvalifikovanou většinou, což znamená, že přijímat migranty budou i státy, které nesouhlasí. Za určitých okolností se budeme moci z této povinnosti vyplatit (povinná solidarita). Českou republiku bude každý takto odmítnutý migrant stát dvacet tisíc eur. Ale jindy se přijímání migrantů nevyhneme, neboť nás čeká povinné vyřizování žádostí o azyl (kompenzace). Tohle nám vláda a její média zatím úspěšně tají. Podívejme se, oč tu jde.
Přijímání migrantů
První stát, do kterého migranti na území EU vstupují, nejčastěji Itálie, Řecko nebo Španělsko, musí každého zaevidovat do systému EURODAT a určit, který z unijních států je příslušný pro vyřízení jejich žádosti o mezinárodní ochranu (azyl nebo doplňková ochrana). Buď půjde o stát vstupu nebo o stát, ve kterém má žadatel rodinné příslušníky. Slučování rodin je hlavním principem evropské migrační politiky a současně jednou z příčin masivní migrace, kvůli níž například Německo toto pravidlo odmítá. Tím, kdo má pravomoc určit, kdo jsou rodinní příslušníci a jaká jsou kritéria prokazující rodinné vazby, je Komise. Komise se díky tomu stává hlavním hybatelem a koordinátorem migrace. Žádný jiný orgán v EU ani v národních státech nemá takovou moc jako právě Komise.
_profil_top.jpg)
JUDr. Jana Turoňová
Pokud migrant rodinné příslušníky nikde v Evropě nemá, příslušnost pro posouzení žádosti o mezinárodní ochranu získávají státy vstupu, tedy typicky státy, kam nejčastěji připlouvají lodě s migranty. V současné době se rozmohl i nový druh tranzitu, a to přes mezinárodní letiště. V takovém případě se žadatelé o azyl objevují uvnitř schengenského prostoru a prvními zeměmi vstupu jsou vnitřní státy jako Německo či Belgie.
Nejvíc žádostí o mezinárodní ochranu tedy vyřizují členské státy EU na vnějších hranicích, na leteckých migračních trasách a dále státy, ve kterých už migranti legálně žijí (Německo, Francie, Belgie, Švédsko). Žadatelé o azyl musejí být po dobu posuzování žádosti přítomni ve státě, který jejich žádost posuzuje. Pokud přijede Syřan do Itálie a italské úřady vyřizují jeho žádost o azyl, musí v Itálii tento Syřan fyzicky setrvávat. Většina migrantů se v daném státě také trvale usazuje, ať už legálně, nebo nelegálně v případě, že jejich žádost byla zamítnuta. Víme, že tři ze čtyř odmítnutých migrantů nikdy z Evropy neodejdou.
Přesuny a kompenzace
Jak bylo řečeno, migrační pakt řeší zejména přetíženost cílových států. A to buď přesměrováním žádostí o azyl na další evropské státy nebo přesouváním již zabydlených migrantů do jiných států EU. Druhá varianta naráží na neochotu migrantů usazených v západní Evropě žít u nás či ve východní Evropě. Usazení migranti musejí s případným přemístěním do jiného státu písemně souhlasit. Žadatelé o mezinárodní ochranu nemusejí. Tedy migranti, kteří již na území EU žijí, nemohou být nuceni k přesunu do jiných členských států. Ale ti, kteří přicházejí a v budoucnu přijdou, být nuceni mohou. Česká republika bude ohrožena právě přesměrováváním žádostí o azyl.
Neřešeným problémem je vyhošťování a návratová politika. Ačkoliv jsou tyto nástroje v paktu zmíněny, ve skutečnosti neexistují žádné mocenské páky na jejich vynucení. V praxi to znamená, že migranti zůstávají v zemích, které vyřizují jejich žádosti o azyl.
Každý rok Komise EU určí, jaká je v té které zemi přiměřená kapacita pro příjem migrantů. A pokud například Itálie oznámí, že v konkrétním roce tuto kapacitu překročila, že už vyřizuje příliš mnoho žádostí od Syřanů, Afghánců, Súdánců a Egypťanů, nastartuje se mechanismus přerozdělování a Italové pošlou tyto migranty do států, které se v předchozím roce k přijetí určitého počtu migrantů dobrovolně zavázaly. Například do České republiky. Fialova eurohujerská vláda, která mimo jiné tato pravidla dojednávala, by se jistě mohla k přesunům přihlásit. Po všem, co doposud předvedla, by to nikoho příliš překvapilo.
Co to v praxi znamená? Syřané, Afghánci, Súdánci a Egypťané dostanou kapesné a musejí se přemístit do České republiky. Až dorazí, nebo lépe řečeno pokud dorazí, české úřady začnou vyřizovat jejich žádosti a budou rozhodovat o udělení či neudělení mezinárodní ochrany. Když Syřan azyl dostane, stává se z něho legální migrant. A na území České republiky získá trvalý pobyt. Když azyl nedostane, musí odejít. Ale kdo ho k odchodu donutí? Nelegální migranti zůstávají a vnořují se do šedé ekonomiky, kriminality a násilí. A ty politiky, kteří by se rozhodli migranty násilně vyhostit, aktivisti poženou před evropské soudy a budou se ohánět lidskými právy. Tak jako se to stalo italskému ministrovi vnitra Salvinimu, který posílal libyjské lodě zpět k jejich břehům.
Fotogalerie: - Komunistům Stačilo!
Ale je to ještě horší. Přetížená Itálie totiž může do České republiky poslat Syřany, Afghánce, Súdánce a Egypťany i v případě, že se Česká republika k žádným přesunům dopředu nezavázala a že se řádně z každého migranta vyplatila dvaceti tisíci eury v rámci povinné solidarity. A jak je to možné? Migrační pakt zavádí povinné kompenzace, tedy povinnost vyřídit žádost o azyl.
Komise EU bude každý rok určovat míru přetíženosti. Ale kromě toho bude také doporučovat ideální počet přesunů v rámci Evropské unie. Tento počet následně Rada EU přijme kvalifikovanou většinou a bude závazný pro všechny členské státy EU. Počet migrantů, kteří se budou muset v rámci Unie přemístit, se každým rokem mění podle toho, kolik migrantů do EU zamíří. Ale minimálně to bude vždy třicet tisíc přesunů (v současné době se počet legálních migrantů do EU pohybuje okolo dvou a půl milionu ročně).
V případě, že se státy k přesunům nezavážou v dostatečném počtu, tedy že nebudou přislíbeny přesuny migrantů alespoň 60 % z nich, nastartuje se pro členské státy povinnost vyřídit žádosti o mezinárodní ochranu i proti jejich vůli. Tím se do těchto členských států fyzicky přesunou migranti i přes odpor daného státu.
Pokud například Rada EU rozhodne, že se v roce 2027 v rámci Evropské unie musí přesunout sto tisíc migrantů a členské státy přislíbí přesuny jen pro dvacet tisíc a pro těch zbývajících osmdesát tisíc využijí možnost vyplatit se, jakákoli dobrovolnost končí. V takovou chvíli budou členské státy vyřizovat povinně žádosti o azyl a povinně budou také přijímat jejich žadatele.
Řízení na hranicích
Vládní politici se rádi chlubí nově zaváděným „řízením na hranicích“. Snaží se vzbudit dojem, že tím řeší příliv migrantů. V praxi to znamená, že státy, jako jsou Itálie, Řecko nebo Španělsko, vybudují v tranzitním nebo jiném hraničním prostoru centra, ve kterých se budou Syřané, Libyjci, Tunisané a další hromadit a ve kterých budou jejich žádosti zrychleně posuzovány. Každý stát na vnější hranici EU musí do poloviny dubna roku 2026 oznámit, kde se budou tato centra nacházet. V těchto centrech mají aktivně působit neziskové organizace a pomáhat migrantům se správným vyplněním dotazníků, s překlady, s dokumenty atd.
Pokud se řízení na hranicích začne uskutečňovat, vyrostou z center migrační ghetta. Například takový Tunisan, jehož stát je nově zařazen mezi tzv. bezpečné země, azyl zřejmě nedostane a legálně nebude moci na území EU vstoupit. Ale jak ho Italové dostanou zpět domů, to se v migračním paktu nedozvíme. Migrační pakt nedává italským úřadům žádnou mocenskou páku, která by Tunisana donutila ze záchytného příhraničního prostoru odejít. Naopak, evropské neziskovky budou dál přivážet nové a nové migranty, protože hlavním kritériem evropské migrační politiky zůstává lidskoprávní aspekt celého tohoto cirkusu. Ale v Bruselu jde jen o lidská práva přicházejících migrantů, a nikoliv Evropanů, kterým před očima mizí jejich životní prostor, kultura a identita.
Fotogalerie: - Muzeum imigrace
Pokud by některý Evropan čekal, že migrační pakt bude zabraňovat příchodu migrantů do Evropy nebo že se bude zabývat možnostmi, jak dostat migranty z přetížené Evropy, bude zklamán. A nejvíc by měli být zklamáni Češi. Protože to byl právě český ministr vnitra Vít Rakušan, který během předsednictví Rady EU předložil koncept povinné solidarity a v dokumentu Cesta kupředu navrhl povinné kompenzace.
Jediná šance pro členské státy EU, jak se zbavit těchto povinností, je říci hlasité NE. Migrační pakt byl schválen a bude platit od roku 2026. Legální cestou se jeho ustanovením nemůžeme bránit. Brusel bude kvalifikovanou většinou každý rok určovat počet migrantů, kteří se budou přesouvat, a částky, které budou členské státy posílat do společné kasičky na financování evropské migrace. Jinak než jasným odporem a uzavřením hranic, jako to nyní dělají Němci, migraci nezastavíme.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 0 čtenářů)
Považujete za správné, že přijímat migranty mají i státy, které s tím nesouhlasí?
autor: PV
ruský medvěd
