Už jsme si bohužel zvykli, že naše vlády v Bruselu odkývají rozhodnutí, která naši zemi vážně poškozují, jako svého času Babiš Green Deal. Ale tentokrát to zašlo dál – Fiala s Rakušanem celý pakt aktivně připravovali. Tento nepřehledný soubor devíti nařízení a směrnic vůbec neřeší příliv migrantů do Evropské unie, vyhošťování přistěhovalců páchajících trestnou činnost ani návraty nelegálních migrantů. Namísto toho vytváří cesty, jak dostat migranty ze západních a jižních států do střední a východní Evropy. Snaží se je rozprostřít po celé Evropě a donutit státy, jako je Česká republika, k jejich přijímání.

Hlavním cílem migračního paktu jsou přesuny (relokace). Brusel každý rok stanoví počet migrantů, kteří se musejí po Evropě přemístit. Rozhoduje se kvalifikovanou většinou, což znamená, že přijímat migranty budou i státy, které nesouhlasí. Za určitých okolností se budeme moci z této povinnosti vyplatit (povinná solidarita). Českou republiku bude každý takto odmítnutý migrant stát dvacet tisíc eur. Ale jindy se přijímání migrantů nevyhneme, neboť nás čeká povinné vyřizování žádostí o azyl (kompenzace). Tohle nám vláda a její média zatím úspěšně tají. Podívejme se, oč tu jde.

Přijímání migrantů

První stát, do kterého migranti na území EU vstupují, nejčastěji Itálie, Řecko nebo Španělsko, musí každého zaevidovat do systému EURODAT a určit, který z unijních států je příslušný pro vyřízení jejich žádosti o mezinárodní ochranu (azyl nebo doplňková ochrana). Buď půjde o stát vstupu nebo o stát, ve kterém má žadatel rodinné příslušníky. Slučování rodin je hlavním principem evropské migrační politiky a současně jednou z příčin masivní migrace, kvůli níž například Německo toto pravidlo odmítá. Tím, kdo má pravomoc určit, kdo jsou rodinní příslušníci a jaká jsou kritéria prokazující rodinné vazby, je Komise. Komise se díky tomu stává hlavním hybatelem a koordinátorem migrace. Žádný jiný orgán v EU ani v národních státech nemá takovou moc jako právě Komise.