Víte, když kolikrát čtu na sociálních sítích všechny ty nenávistné reakce vůči komunistům, snažím se je pochopit. Snažím se pochopit, čím tak strašným KSČM za posledních 31 let této zemi ublížila, že si za to zaslouží tolik hrubosti. Přece by každému z nás mělo záležet na tom, aby naše rodná zem byla opravdu naší a abychom se v ní cítili spokojeně a bezpečně. Aby se po ulicích nepotulovali lidé bez domova, abychom se za bílého dne, neřku-li večer, nebáli o naše děti, že jim někdo ublíží, aby se naši prarodiče nemuseli strachovat, kde budou bydlet, až půjdou do důchodu a finančně už neutáhnou současné bydlení, aby učitelé ve školách vedli děti k lásce k rodné zemi, k úctě k našim předkům a ke slušnosti a respektu obecně.

Ano, toto je dlouhodobý a neměnný program KSČM, za který se jí dostává nevybíravých ataků. Mě oslovil, a proto za KSČM kandiduji, byť členkou strany nejsem. Jako manželka, matka a lékařka čas na »pražskou« politiku nemám. Nemám čas na to, abych ho v ordinaci ztrácela tím, že místo léčení se budu hádat s pacienty, třeba proč přišli o deset minut později, než byli objednaní. Nebo proč si pán nevzal kravatu a dorazil v montérkách. Samozřejmě vím o tom, co se v posledních týdnech (no, v podstatě celé volební období) dělo ve Sněmovně, a kdyby bylo na mně, každého exhibujícího poslance bych natočila a promítala lidem na vesnicích. Jo, těm lidem, kteří často nevědí, kam dřív skočit, aby uživili rodinu. Oni totiž dostávají, na rozdíl od sabotujících poslanců, výplatu jen za odvedenou práci. A to ještě výplatu nic moc.