Matěj Hollan, brněnský náměstek při zábavu a nicnedělání, zatím nic pozitivního nepředvedl. Spíše by se dalo říci, že zpackal vše, k čemuž přiklopýtal.

Kontroverzní privatizace městských bytů padá sice na vrub celé koalice, nicméně účelové nactiutrhání ředitele Divadla Radost bylo už klasickým případem toho, čemuž se po Brně začalo říkat „hollanování“. Tedy opakované vypouštění goebbelsovských lží, spojeným se silným mediálním atakem spřátelených médií a zarputilým trollováním po sociálních sítích. Na protest proti nestandardním zájmům náměstka při výběrovém řízení dokonce kolovala petice. Hollanův apetit vnášet diskrepance do veřejného života ovšem nikterak neumenšila. Zcela zbytečný útok na Nemocnici Milosrdných bratří měl takřka charakter šíření poplašné zprávy a z tažení proti hernám profituje především nelegitimní hazard. A tak zřejmě nejviditelnějším výsledkem Hollanova půlročního působení na brněnské radnici zůstává reprefond, do poslední koruny poctivě „vyžraný“ již půl roku před termínem.

První zákon politiky hovoří o tom, že vše, co lze, sveď na předchůdce. Druhý zákon, připraveny pro případ dočerpání prvního, je založen na umění vypouštět mlhy a odvracet pozornost od svých neúspěchů. Deklarace smíření (se sudetskými Němci), prosazovaná Hollanovým uskupením Žít Brno je přesně takovou mlhou.