Má to ale svá ALE. Jednak nám určí, na co a jak peníze využijeme a zavazujeme se přijímat její regulace, které jsou velice nákladné, nicméně nedají se lehce spočítat. Takže „nejsou vidět“. A ona celá tato politika je o tom, co je a co není vidět. Na to evropští politici a byrokrati vsází.

Mám pro vás příběh inspirovaný skutečnou událostí (čísla jsem neměnil):

Představte si typické české městečko, kde mají tak akorát peníze na pravidelné opravy svého majetku, rekonstrukci nějakého toho chodníku, provoz školek a základních škol a na výstavbu hřiště a podporu místní kultury a sportu. V zimě si babičky musí dávat na chodnících pozor, město totiž těžce hledá peníze na pravidelný úklid.

Na rekonstrukci zátěže z minulosti – dejme tomu nějaké konírny, která má svou historickou hodnotu, však tam stojí odjakživa, už bohužel městečko nemá peníze. Rekonstrukce by byla nákladná a pro budovu nemůže najít smysluplné využití. Prodat ji zastupitelé nechtějí, protože by bylo přece bláznovství vzdávat se takového majetku.

Na scénu přichází bohulibá Evropská unie a nabízí peníze z projektu „Cestovní ruch“. „Na to by se nějak dala naroubovat naše stará konírna,“ nadšeně zajásá jeden z radních. Celá rada začne vymýšlet, co by z konírny mohlo být, aby to přitáhlo japonské turisty a splnilo podmínky evropských dotací. Víceméně je shoda na tom, že z toho musí být nějaké to muzeum, to jediné může dle radních přitáhnout turisty. Jeden z nich také usiluje, aby součástí muzea byla hospoda, prý se obětuje a jejího provozu už nějak ujme.