Děkuji za slovo, paní předsedající. Vážené dámy, vážení pánové, pan místopředseda sněmovny Vojtěch Filip tady zavzpomínal, jak jako mladý poslanec Federálního shromáždění se účastnil té diskuse, a je přesvědčen, že tehdejší záměr předkladatelů zákona, ať již vlády, či zákonodárce v diskusi Federálního shromáždění měl za cíl postihnout, nějakým způsobem potrestat ty, kteří se angažovali v tajné represivní složce komunistického režimu a v podobných pozicích.
Já jako ještě o něco mladší úředník federálního státu si tu diskusi velmi dobře pamatuji a konec konců odkazuji každého z vás, je digitalizovaná, dá se najít velmi snadno, na internetu si najdete parlamentní diskusi o lustračním zákonu, který předkládal tehdejší federální ministr vnitra Langoš, a jsem si naprosto jist, že motivem předkladatele i těch zákonodárců, kteří pak pro tento zákon hlasovali, nebyl postih, nebyla pomsta, nebyl trest, ale docela obyčejná ochrana demokratické společnosti. To byl základní důvod, a to se také táhlo jako červená nit celou diskusí.
Tady je potřeba chránit demokratickou společnost, neboť tady byla mimo jakoukoliv demokratickou, politickou kontrolu velmi nebezpečná a velmi akceschopná agenturní síť. Ta samozřejmě změnou režimu přestala sloužit výhradně tomu režimu, ale to ještě neznamená, že se rozpadla. Ta v nějakých částech, v nějakých elementech dál fungovala, dál komunikovala, dál byla akceschopná, byť samozřejmě méně. A není vůbec vyloučeno, že ve svých jednotlivých segmentech může být nějakým způsobem akceschopná i dnes.
Jak palčivý je to problém nejenom v České republice, vidíme třeba na příkladě Spolkové republiky Německo, kde nedávno o šest let prodloužili podobnou normu, která chrání německou společnost před bývalými agenty východoněmecké Stasi. Je tady totiž namístě zcela palčivá otázka, komu ti lidé, kteří tenkrát činili ten tajný závazek oním podpisem, který řada z nich dnes popírá, ale pokud ho učinili, komu v případě dosažení veřejné funkce budou loajálnější? Svému slibu veřejného činitele nebo těm, kterým tenkrát něco slibovali?
Nejde jenom o otázku loajality, ale o otázku vydíratelnosti. Vezměte si prosím, kolik oněch svazků je neúplných. Kolik jich bylo částečně skartovaných? A nebo nebyly skartovány. Nebo někde někdo ty dokumenty má. A ta osoba, která se v takovém případě dostane do veřejné pozice, je strašlivě vydíratelná, protože prostě někde existuje někdo, kdo svým věrohodným svědectvím nebo dokumenty, které nejsou dostupné, může snadno doložit, že skutečně to byl aktivní spolupracovník, že se dopouštěl něčeho, když ne zločinného, tak mimořádně velmi nemravného, a že třeba naprosto otevřeně a zcela lže o své minulosti. To riziko vydíratelnosti je tak obrovské, že se tehdejší zákonodárce rozhodl ho prostě nepodstupovat.
Já chápu, že to v jednotlivých případech někdo může pociťovat jako nespravedlnost. Ale nárok na veřejnou funkci není mandatorní. A společnost má právo se chránit. Já nemám mandatorní právo, mám-li žloutenku, na to, abych pracoval ve veřejném stravování. Prostě to není diskriminace. Ta regulace toho odvětví chrání ty spotřebitele před tím, aby je někdo nenakazil žloutenkou. A tady zákonodárce chránil demokratickou společnost před tím, aby někdo možná vydíratelný, možná ve vazbách na bývalou zločinnou a represívní strukturu, nemohl zaujmout veřejnou funkci a nemohl vykonávat pravomoci svěřené mu zákonem. To je ochrana demokratické společnosti. To není msta. Nikdo nikoho nesoudí, nikdo nikoho neodsuzuje. Prostě jenom se chráníme před těmi, kteří sloužili, a někteří možná stále ještě slouží těm, pro něž demokracie nebyla tou základní hodnotou. Rozhodně není čas na to, tuto normu rušit. Děkuji. (Potlesk pravicových poslanců.)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PSP ČR
