Dobré ráno dámy a pánové. Abyste nám dobře rozuměli, nejsme tak naivní, abychom se domnívali, že když Sněmovna panu prezidentovi řekne "To se nedělá, pan prezidente", že on to nějakým způsobem vstřebá a nebude se to opakovat. Všichni tušíme, že se to bude opakovat tolikrát, kolikrát si to pan prezident bude přát. A to si myslím, že je téma pro dnešní diskusi, protože pan prezident se zjevně nekontroluje. Je to bohužel on sám, kdo vyvolává seriózní úvahy o své vlastní svéprávnosti. Domnívám se, že seriózní úvahy o svéprávnosti prezidenta republiky už je z ústavního hlediska příliš vážná situace na to, aby se jí Sněmovna nezabývala. Takže o to tady jde. Nikoli o nějaké laciné napovídání.

(...)

Prostřednictvím paní předsedající, odpusťte pane předsedo (směrováno k Vojtěchu Filipovi. pozn. red.), já si myslím, že nás, konkrétně mne, nikdo nemůže vinit z náklonnosti ke komunistické ideologii ani k vaší straně. O tom konečně svědčí fakt, že kdybych vás teď veřejně podpořil ve volbách na předsedu, tak už tím předsedou nebudete. Takže slibuji, že nic takového neudělám. Ale vždycky jsme takovéto laciné a hloupé výroky odsoudili, ať už to udělal kdokoli z ulice, nebo ať už to udělal šéf kulturní rubriky časopisu Respekt. Vždycky jsme to označili za nevhodné a nevkusné. Ale přesto si troufnu říct, že je určitý rozdíl mezi šéfem kulturní rubriky časopisu Respekt a prezidentem republiky. Prezidentem republiky, jehož slova většina občanů by se měla snažit brát vážně. Některým z nás už to nejde, ale většina společnosti by si to ještě přála. A vážně se to bere i v zahraničí.