Děkuji. Promiňte, že budu zdržovat ještě dvě až tři minuty, ale musím reagovat na poslance Ondráčka. Nebudu reagovat na to, že jsme podle něj demokratická žumpa. Já jsem nikdy k žádnému lynči nevyzýval a vyzývat nebudu, ale když nám řekl, že rezignuje na základě toho, že vyhodnotil bezpečnostní situaci své a své rodiny a že se obává lynče, tak se domnívám, že přes možná řadu ne velmi nepříznivých ohlasů, které dostal, že se mu nedostalo žádného fyzického násilí, alespoň pevně doufám. Byl bych první, kdo by to odsoudil. Tak jsem mu chtěl říct jednu malou vzpomínku. Já jsem v lednu chodil na Václavské náměstí, v lednu 1989, při Palachově týdnu a ten jeden den, kdy nás sevřeli s pohotovostním plukem zeshora od koně zespoda od Jindřišské, tak jsem patřil mezi ty, kteří dostali strach. A protože jsme dostali strach, tak jsme chtěli utéct. Chtěli jsme utéct pasáží Blaník. A jak jsme tak utíkali, tak před tou pasáží stála ulička vašich kolegů, možná jste tam byl také, pane poslanče, a když jsme utíkali, nikdo z nás neměl u sebe žádnou zbraň, jediné, co jsme měli, byly trikolory na bundách, tak jste nás mlátili po zádech.

Já jednu koupil. Měl jsem jelito dva měsíce. Ne, že bych si hrál na disidenta. Utíkal jsem, protože jsem měl strach. To byly takové ty veliké pendreky, 1,5 metrů dlouhé, bílé, které měly uvnitř pružinu. A těmi pendreky jste ty lidi mezi osmnácti a třiceti lety, kteří prchali, mlátili po zádech. Ne, že jste něčemu bránili. Vy jste je lynčovali. Tak když vy sám mluvíte o své obavě z lynče, tak važte slova a vzpomeňte na to, co v tom roce 1989 probíhalo. (Potlesk TOP 09.)