Ať už to byl fotbal, hokej, turistika či svazarmovští modeláři nebo třeba mladí hasiči, mohli jsme se svým zájmům věnovat naplno a našim rodičům to nečinilo žádné finanční potíže. Nemuseli řešit nákup drahých sportovních pomůcek, značkového oblečení nebo neskutečně drahého sportovního soustředění a to i přes to, že třeba nás doma bylo šest sourozenců.

Ovšem to, co udělala tzv. sametová revoluce se sportem a kulturou, je více než tristní. Sport se ze dne na den stal kšeftem, na kterém se ti vyvolení chtěli a dodnes chtějí pouze napakovat a to za každou cenu. A tak se stala z převážné většiny sportů a zájmových kroužků záležitost pouze těch bohatých – VIP. Rodiče si proto mnohdy nemohou dovolit, aby všechny jejich děti naplno mohly rozvíjet svůj přirozený talent.

Byl jsem více než dvanáct let jako rodič nápomocen u fotbalového oddílu. A nejednou jsem viděl nadaného kluka, který musel se sportováním skončit pouze proto, že si jeho rodiče nemohli dovolit mu koupit troje kopačky za rok, zaplatit členský příspěvek a nedej bože zaplatit týdenní soustředění. Porevoluční vlády se sice každé čtyři roky – před volbami – chvástají rozličnými nejdokonalejšími způsoby přidělování finančních prostředků na sport a kulturu. Ale kde tyto prostředky končí, je mnohdy záhadou. Bohužel protékají nejrozličnějšími síty „nejpoctivějších firem a organizací“. Ale až dolů, tam kde jich je potřeba nejvíce, ne a ne dotéct.