Otázkou je, jak tyto vyloučené skupiny začlenit do většinové společnosti. Cílem je, aby všichni občané měli stejná práva a povinnosti bez ohledu na svůj kulturní nebo etnický původ.

Lze rozlišit dva do značné míry protikladné přístupy k integraci menšin. Jedním z nich je multikulturalismus, který tvrdí, že lidé s různými kořeny mohou žít pospolu a měli by se umět na lidi jiné rasy, jiného jazyka, rodu a věku dívat bez předsudků a iluzí a učit se jim porozumět. Druhý přístup tvrdí, že imigranti by měli být do společnosti integrováni, tzn., že by se měli včlenit do většinové společnosti a ztratit svoje původní identifikační charakteristiky, do určité míry splynout s většinovou kulturou.

Problémem multikulturalismu je, že v některých případech mohl vést až k sociálnímu vyloučení. Mnoho imigrantů (především žen) se například nikdy nenaučilo jazyk své nové vlasti, pozbyli možnost začlenit se do společnosti a ve svých společenských stycích zůstali omezeni pouze na komunitu svých krajanů. V takové situaci se mohou hůře domáhat svých práv, požívat ochrany a podpory, které stát poskytuje, a uplatnit se na pracovním trhu. Při existenci účinné politiky integrace menšin by se dalo těmto případům alespoň částečně zamezit.