Otázkou je, jak tyto vyloučené skupiny začlenit do většinové společnosti. Cílem je, aby všichni občané měli stejná práva a povinnosti bez ohledu na svůj kulturní nebo etnický původ.
Lze rozlišit dva do značné míry protikladné přístupy k integraci menšin. Jedním z nich je multikulturalismus, který tvrdí, že lidé s různými kořeny mohou žít pospolu a měli by se umět na lidi jiné rasy, jiného jazyka, rodu a věku dívat bez předsudků a iluzí a učit se jim porozumět. Druhý přístup tvrdí, že imigranti by měli být do společnosti integrováni, tzn., že by se měli včlenit do většinové společnosti a ztratit svoje původní identifikační charakteristiky, do určité míry splynout s většinovou kulturou.
Problémem multikulturalismu je, že v některých případech mohl vést až k sociálnímu vyloučení. Mnoho imigrantů (především žen) se například nikdy nenaučilo jazyk své nové vlasti, pozbyli možnost začlenit se do společnosti a ve svých společenských stycích zůstali omezeni pouze na komunitu svých krajanů. V takové situaci se mohou hůře domáhat svých práv, požívat ochrany a podpory, které stát poskytuje, a uplatnit se na pracovním trhu. Při existenci účinné politiky integrace menšin by se dalo těmto případům alespoň částečně zamezit.
Problémem integrace na druhou stranu je, že lidé nemohou být nuceni vzdát se svojí kultury. Občané národnostních nebo etnických menšin mají v EU zaručené právo na všestranný rozvoj své vlastní kultury. Ideální integrační politika tedy musí skloubit právo lidí na svou kulturu s nutností funkčně se začlenit do většinové společnosti.
Evropská unie zahájila v posledních letech především iniciativy v oblasti inkluze (začlenění) Romů do většinové společnosti, neboť Romové žijí prakticky v celé Evropě a jejich společenský status je také ve většině zemí EU velmi nízký. Evropská unie vyhlásila tzv. romskou dekádu a podporuje projekty inkluze ze strukturálních fondů.
Integrace dalších menšin, především přistěhovalců, představuje citlivé téma i na národních úrovních a na evropskou rovinu zatím téměř nedorazilo. Třebaže se tato problematika týká většiny zemí západní Evropy, v každém státě má určitá specifika. Ve Francii je hlavním problémem odcizení a ztráta identity druhé a třetí generace přistěhovalců spojená s vysokou nezaměstnaností, nedostatečnou schopností změnit své společenské postavení během života a také se segregací (vyloučením) těchto menšin v příměstských sídlištních oblastech.
V Německu naopak představují dominantní téma náboženské otázky a dilemata spojená s uplatňováním určitých náboženských zvyklostí, které se dostávají do konfrontace nejen s pohledem většinové společnosti, ale často i s právním pořádkem země (vnucená manželství, ženská obřízka, atp.).
Zavedení společné legislativy EU pro tuto oblast by mělo podobu jakéhosi společného minima, které by každý stát EU musel zavést v rámci politiky integrace menšin. Toto opatření by znamenalo velikou změnu zejména pro státy, které dnes mají liberální přístup k imigrantům, jimž umožňují uchovávání jejich zvyklostí a kultury. Zastánci takového opatření vyzdvihují především jeho (předpokládaný) důsledek - zabraňování vzniku uzavřených komunit imigrantů, které pak díky schengenskému prostoru migrují po členských státech.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
