Vážené dámy a pánové,

energetická účinnost je jedním ze tří pilířů současné evropské politiky v ochraně klimatu. A je třeba dodat, že nejméně kontroverzním. Snižování emisí CO2 bez spolupráce s ostatními světovými znečišťovateli nedosáhne na zlepšení celkové situace s emisemi CO2. Zvýšení podílu obnovitelných zdrojů při výrobě elektrické energie kromě toho, že se může nákladově vymknout, jako se to stalo před pár lety nejen v České republice, tak může způsobovat i další problémy jako nestabilitu elektrické sítě nebo zabírání zemědělské půdy k potravinářským účelům. (soláry, biopaliva, účelově pěstovaná biomasa)

Zvyšování energetické účinnosti se tak jeví jako nejrychlejší, nejlevnější a nejpřímočařejší způsob jak pomoci životnímu prostředí a energetické bezpečnosti. Jistě je totiž pravdivé tvrzení, že nejlepší energie je ta, která nemusí být vyrobena. Pravdivé je jistě i to, že jsme z minulosti v České republice byli zvyklí s energiemi nadmíru plýtvat, takže polštář malé energetické účinnosti jistě máme, a to větší než ve vyspělých zemích.

Ovšem myslím, že nemá smysl dělat propagaci zvyšování energetické účinnosti. Mnohem důležitější mi přijde mluvit o tom, jaké jsou problémy při prosazování tohoto určitě pozitivního cíle.

Začala bych směrnicí o energetické účinnosti. Nejprve je třeba zmínit čl. 5, který vládu nutí, aby činila úspory u budov ve vlastnictví státu. Jsem sama zvědavá, zda se to nepromění ve festival neschopnosti politické reprezentace řídit statní správu při naplňování plánu rekonstrukcí vládních budov.