Azyl je na ústavní úrovni upraven tak, že jde o závazek státu jej poskytovat. Ale stát má prvotní povinnost starat se o své občany. Proto není důvod, aby v Listině zůstal azyl pro cizince garantován na ústavní úrovni.

Vypuštěním azylu z Listiny nenastane změna azylové politiky, protože nadále zůstane platná současná úprava na zákonné úrovni a námi přijaté mezinárodní závazky, které upravují azyl jako závazek státu jej poskytovat, a tedy nárok cizince vůči našemu státu. Ovšem vypuštění úpravy azylu z ústavního pořádku otevírá možnost tuto oblast nově upravit na zákonné úrovni vzhledem k aktuálnímu vývoji.

Azyl byl dříve udělován jako možnost státu v rámci zahraniční politiky, když vláda chtěla podpořit opozici v jiném státě. Ve středověku mocenské soupeření papeže a císaře vedlo, k tomu, že papež podporoval a na svém dvoře živil odpůrce císaře. Císař to samé dělal vůči odpůrcům papeže. Teprve v druhé polovině 20. století se kodifikovalo právo na azyl v Evropě jako povinnost státu, tedy nárok cizince vůči státu. USA na to nepřistoupily. Ovšem to bylo v dobách, kdy se azyl především týkal jednotlivců z politických důvodů. Dnes je situace jiná, neboť migrace má masový charakter a motiv není většinou politický (ten je zástěrkou), ale ekonomický – chudý Jih jde za bohatstvím Severu.

Je tedy legitimní úvaha, zda azylové zákonodárství nově nepředefinovat a nevrátit se k azylu jako možnosti vlády jej udělit, a ne jako nároku pro cizince. Ústavní změna sama o sobě nedostačuje, ale je k tomu nutným předpokladem.