Fialova vláda se jej před volbami pokusila vtělit do našeho právního řádu skrze zákon o digitálních službách, čemuž SPD a ANO v Poslanecké sněmovně zabránily. Podle tohoto nařízení[1] je velmi velký je ten, který na území Evropské unie má 45 milionů uživatelů, což je 10 % obyvatelstva. Přičemž se pracuje s neurčitými právními pojmy, které nejsou v nařízení definovány (dezinformace - s tímto pojmem však jen v recitálech, a ne článkovém textu - občanský diskurs, duševní pohoda osob).

Privatizace cenzury

Zásadní ústavní problém nařízení je to, že obchází náš ústavní zákaz cenzury[2]. Pakliže je zakázána cenzura, nesmí stát umožnit ani jinému v rámci veřejnoprávní moci cenzurovat na území Čech, Moravy a Slezska. Nelze tak přenést tuto pravomoc ani na Evropskou unii, ale ani na soukromý subjekt (poskytovatel online platforem a internetových vyhledavačů). V opačném případě by totiž došlo k privatizaci cenzury.

To se však už u nás, zatím dočasně na tři měsíce stalo, když na doporučení Vojenského zpravodajství došlo k vypnutí vládě nepohodlných webů v únoru 2022. V právu platí stará výkladová zásada, že je-li zakázán určitý cíl, je zakázána i cesta k tomuto cíli. Tedy má-li stát cenzuru zakázanou, nemůže ji ani doporučovat či si ji u soukromého subjektu organizovat. Je to, jak kdyby vláda reagovala na zákaz trestu smrti tím, že si objedná u nějaké společnosti VRAŽDY s.r.o. smrt člověka.

Pakliže jsou právním předpisem dány povinnosti velmi velkým poskytovatelům, byť je nakonec realizují tito poskytovatelé jako soukromé osoby, ale pod hrozbou sankce, jde fakticky o výkon veřejné moci a mocenské donucení. Jde o privatizací toho, co veřejná moc nechce činit přímo, ale schovává se za soukromé subjekty.