Přes tři roky nechal Ústavní soud věc ležet, přičemž nešlo o skutkově složitou věc, kde by se muselo konat dokazování na ústním jednání. Situaci vyřešil sám Parlament, když přijal novelu školského zákona, která zrušila povinnou maturitu z matematiky. Proto Ústavní soud řízení zastavil pro odpadnutí důvodu sporu.

Je však selháním Ústavního soudu, že není schopen během tří let rozhodnout. Tedy, jak kdy. Je pokřivením práva, když v některých věcech a někomu tatáž instituce vyhoví v řádu měsíců a jiní čekají roky. Předseda soudu má dbát na to, že na soudě bude vyřizována agenda průběžně a nebudou vznikat nedůvodné rozdíly.

Pro srovnání ve věci platu soudců, včetně svých vlastních, rozhodl Ústavní soud 10. 7. 2014 za 13 měsíců a o zdanění církevních restitucí v roce 2019 za pouhé čtyři měsíce. Ústavní soud umí rozhodnout rychle, ale děsivě působí, že jen někdy a jen pro někoho. Prostě u Ústavního soudu platí: „Komu chceme, pomůžeme, komu nechcem, nemůžeme.“.