Základní smysl státu jako mocenské organizace lidí na určitém území, je napomáhat, aby jeho občané žili spokojeně. Jaká činnost státu naplňuje tento cíl, je otázkou politického střetu a v demokratickém státě ji určují občané tím, že dají hlas té či oné politické straně, která pak naplňuje svůj program. Když se občané spletou, mohou to v příštích volbách napravit.

Pro občana je určující, jak se žije u něj obci a v jeho zemi a jakou má představu, co s tím ta či ona strana udělá. Pro našeho občana na Moravě, ve Slezsku či v Čechách není určující to, jak se žije na Aljašce, v Nigerii nebo Brabantu. To je věcí tamních občanů a jejich politiků.

Z priority našeho občana vyplývá přednost vnitřních zájmů a politiky před zájmy zahraničními. Zahraniční politika je ve svrchovaném státě závislá na politice vnitřní. Pokud se zahraniční priority státu odtrhnou od vnitřní politiky, což se stává pod mocenským vlivem z vnějšku, je to známka toho, že stát není suverénní a v zahraniční politice nepodléhá domácím zájmům, ale zájmům cizí mocnosti, tedy vlastně vnitřním zájmům této cizí mocnosti. Neboť mocnost si nenechá obsah své zahraniční politiky vnucovat, ale jde o projev jejich domácích zájmů, prosazovaný za státními hranicemi. Může to být zájem na podpoře domácí výroby nucením podřízených spojenců k výdajům a nákupům zbraní, surovin i jiného zboží přednostně od dominantní mocnosti, přestože je na světovém trhu lze koupit levněji.