Článek byl převzat z Profilu Doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, Ph.D. - Právo na život a polský Ústavní tribunál

Z hlediska právního jde o stanovení toho, kdy vzniká člověk jako subjekt práva - jako osoba s právem na život. Toto určení je právem každého státu. Při výkladu právní normy lze dojít k různým závěrům, které vychází z ideového, filozofického a náboženského postoje toho, kdo jej činí.

Jsou právní systémy, kam patří i právní řád platný v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, které  spojují vznik člověka jako tvora obdařeného právem na život s jeho narozením. Byť náš ústavní pořádek stanoví, že lidský život je hoden ochrany ještě před narozením. Běžný ústavní výklad však odděluje lidský život, který je sice hoden ochrany, ale bez práva na život, od pojmu člověk, který již právo na život má. Právní výklad snese vše, takže lze učinit takový závěr, byť je nelogické oddělovat člověka od lidského života. Cožpak může být člověk bez života a lidský život bez člověka?

Jiné právní systémy přiznávají právo na život člověka od jeho početí, což činí kanonické právo katolické církve. V takovém systému je jednání vedoucí k zničení života protiprávní. Může být i třetí přístup, že vznik člověka s právem na život vznikne mezi početím a narozením, přičemž příslušný okamžik lze stanovit různě.

I náš občanský zákoník uznává určitá práva nenarozeného dítěte, pokud se narodí jako živé. V praxi se to uplatňuje v oblasti dědictví, když otec zemře dříve, než se dítě-pohrobek narodí. O právu na život se na právnických fakultách učí, že je nejzákladnější právo, bez něhož ostatní nemají smysl. Jak podivně pak působí, že náš stát uznává dědické právo počatého dítěte, ale ne jeho právo na život. Zisk majetku je z hlediska našeho práva víc.