A jsem poněkud alergický na neustálé útoky proti našemu očkovacímu systému, který naprosto jednoznačně patří k nejlepším na světě. Klíčovým důvodem úspěchu systému je vedle kvalifikovaných lékařů a špičkových vakcín vysoká míra „proočkovanosti". Kdyby bylo očkované každé druhé dítě (pro příklad), celý systém by byl dramaticky méně výkonný.

To je fakt, to není politická deklarace.

Máme propracovaný mechanismus, podporujeme nejkvalitnější a nejbezpečnější vakcíny. Díky soustavnosti systému se v naší vlasti podařilo řadu nemocí v podstatě vymazat z mapy. Ano – dorazily jiné, proti kterým žádná vakcína nepomůže a které mají charakter epidemie. Příklad? Na české děti skutečně nebezpečně útočí obezita, nedostatek pohybu, pochybná strava a řada dalších „moderních" (a o to záludnějších) nemocí. Mluvím o nemoci v souvislosti s obezitou, nedostatkem pohybu a nevhodnou stravou a skutečně to není přehnané. Když jsem v polovině sedmdesátých let studoval a začal se specializovat na pediatrii, byl výskyt cukrovky v dětském věku (a to cukrovky prvního i druhého typu) něčím naprosto výjimečným. Skoro exotickým. Dnes je to onemocnění, u kterého mezi dětmi a pubescenty lze hovořit opravdu o epidemii.

Ale zpět k tomu očkování. Kdybychom si srovnali mediální pozornost těch zcela ojedinělých případů, kdy opravdu očkovací vakcína měla zjevný a nesporný vliv na zhoršení stavu dítěte, s pozorností k takovým drobnostem, jako vymýcení či zásadní omezení dětské obrny, tuberkulózy, černého kašle, záškrtu, tetanu, planých neštovic či spalniček, došli bychom určitě k velmi jednoznačnému zjištění. Pozornost věnovaná problémům je mnoho a mnohonásobně vyšší. Přičemž plané neštovice či spalničky jsou sice v drtivé většině případů relativně snadno zvládnutelné, avšak v naší populaci plné poruch imunity to již dávno neplatí nijak absolutně a komplikace hrozí vždy. Nenechme se ukolébat tím, že lékařská věda i praxe zvládne věci dříve nemyslitelné. V mnoha případech jsou možnosti lékařů omezené.