Nejsilnějším zážitkem tehdejších událostí byla pro mě slavná mše ve Svatovítské katedrále ke svatořečení sv. Anežky, které jsem se účastnil. Závěrečný proslov kardinála Františka Tomáška a jeho slova, „V této důležité hodině zápasu za pravdu a spravedlnost v naší zemí jsem já i katolická církev na straně národa“, byla velmi silná a byl to jeden ze silných vzkazů tehdejší moci, že končí.

Nikdo z tehdejších aktérů jsme netušili, kam se dostaneme za 35 let a možná, pokud bychom to tušili, asi bychom tak nepropadli tehdejší obrovské euforii. Slyším kolem sebe nespokojenost a někdy i názor, „za to může Listopad“. Nemůže. Evropská civilizace je v hluboké krizi, a protože není „železná opona“, ideová krize postihuje i nás. Na druhé straně je třeba si přiznat, že heslo „nejsme jako oni“ vedlo k předání moci, aniž bychom se s komunisty nějak vypořádali. Skoro se mi zdá, že platí heslo „vyhnali jsme komunismus komunisty“.

Naše demokracie je nemocná a svoboda slova trpí na úbytě. Lze to dokumentovat na příkladu oslav 17. listopadu. Po zvolení Miloše Zemana se během 17. listopadu protestovalo proti němu. Když byl Babiš premiérem, vyhazovaly se do koše kytice, které položil na Národní třídě. Kdyby si dnes obdobné věci někdo dovolil vůči současnému prezidentovi či předsedovi vlády, okamžitě se na něj zaměří policie a samozřejmě mainstreamová média. Právě tyto rozdíly vytváří onu apatii a blbou náladu.