Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, milé kolegyně, milí kolegové, říká se, že nejhorší, co se může stát politikovi, je, že se stane směšným. Myslím, že úplně přesně to platí také o státu. Nejhorší, co se může stát pro něj a pro jeho autoritu je, že se stane směšný. Že se svými kroky natolik vzdálí od reality, od normálního života, že to bude vzbuzovat smích. Mám za to, že tady s takovým případem máme co do činění, protože já vodák jsem a to, co bychom případně schválili, by docela dobře mohlo znamenat, že takových groteskních scén se na břehu českých řek bude vyskytovat neobvyklé množství. Jen si představte tu situaci, že u toho jezu stojí hlídka Policie a k tomu jezu připlouvají vodáci. Tuší, co se bude odehrávat, vznikne tam zácpa. V nadcházejícím volebním období tady pravděpodobně budeme schvalovat nový zákon, který bude řešit, jak regulovat právě takové zácpy na vodních tocích. Anebo, a to je možná ještě jímavější představa, se budou odehrávat ty hlídky přímo na člunech, v pramicích a v lodích. Také nepředstavitelná záležitost přece pro normálního člověka. Fascinuje mě, kolik lidí je odhodlaných dělat svět za každou cenu stále bezpečnější a bezpečnější, až bude nejbezpečnější na celém světě.

Chtěl bych upozornit, že se běžnému životu od podstaty vymyká ta snaha udělat ho dokonale bezpečný. Prostě život nikdy dokonale bezpečný být nemůže. Stejně tak si nedovedu představit, že bychom postupně v takovém boji začali otupovat všechny hrany, na které může dítě narazit. Je to snaha naprosto utopistická. Představa, že v tom světě nebude existovat žádná hrana ve faktickém i přeneseném slova smyslu, je zoufalá. V takovém světě bych být nechtěl. Tak proto také prosím, nenechávejme se opít představou dokonale bezpečného života, který máme prostřednictvím zákonů zajistit.