Říkám stokrát ano a dodávám, že to není nic zavrženíhodného a dokonce ani mimořádného! To přece strany dělají. Sjezdy hlavních politických stran v USA se odehrávají jen dva měsíce před prezidentskou volbou – formálně proto, aby nominovaly prezidentského kandidáta, jenže ten už je v té době obvykle dávno znám z výsledků stranických primárek. Ve skutečnosti jde i tam „jen“ o oslovení voličů

Zdá se, že dnes je ve složité situaci ODS, ve skutečnosti je však v koutě stranická politika jako taková. Je módní nemít politický program ukotvený někde na klasické škále mezi individualismem a kolektivismem a mnoho voličů se spokojí s programem „posledních 25 let bylo všechno špatně“. Přesto, že jej hlásá člověk, který za ty údajně špatné roky vybudoval rozsáhlé podnikatelské impérium.

Vedle toho máme prvního přímo zvoleného prezidenta, který se před necelými dvaceti lety vyšvihl do čela vlády řečmi o „spálené zemi“. Lze tedy říci že, to všechno už tady bylo. Proto je snadné domyslet si, že lidé dříve nebo později zjistí, že jim nestačí sliby politiků, že budou makat, ať to znamená cokoli. Že naopak chtějí vědět, kde ten který politik stojí, jak se dívá na svět, jestli podporuje lidskou samostatnost a svobodu starat se o sám sebe, nebo spíš žene lidi do náruče státu, kde se o ně postarají sociální inženýři, kteří nejlépe vědí, co je pro lid dobré.