Po přijetí náčelnice ženských bojových jednotek jsme tak měli další vzácnou návštěvu z Kurdistánu. Poslanci se totiž v návaznosti na předchozí spolupráci chtěli nejdříve setkat s vedením poslaneckého klubu Úsvitu – NK, čehož si velmi vážíme. Povídání to bylo zajímavé, přátelské – a často neveselé.

Kurdové jsou v současné době prakticky jediní, kdo bojují s Islámským státem v pozemních operacích – s územím, ovládaným touto teroristickou organizací, mají 1650 km dlouhou hranici. Bohužel, příliš podpory (jemně řečeno) přitom nenachází u svých sousedů v Iráku a v Turecku. Podle nich jim v boji pomáhají prakticky jen USA a Česká republika. Teď by podle svých slov potřebovali odminovací komplety, techniku na ostrahu hranic a těžké zbraně na jejich ochranu. Islámský stát jim totiž sem tam posílá „dárečky“ v podobě obrněných automobilů, napěchovaných výbušninami a se sebevražedným fanatikem za volantem. A takového „drobečka“ jaksi samopal nezastaví…

Rozhodně o Kurdech někdo těžko může říci, že by byli nějací xenofobové – v Kurdistánu žije vedle sebe v klidu mnoho náboženství a mnoho menšin. Pětimilionový národ má dva miliony vnitřních uprchlíků – včetně třeba 135 tisíc křesťanů z Bagdádu. Proč to píši? Protože jejich vzkaz k nám je jasný. Nepřejí si, aby lidé utíkali do Evropy a nechtějí, aby je Evropa přijímala!

O uprchlíky se prý postarají, zvládli jim zajistit ubytování – potřebují ale pomoci například s jejich vzděláváním. Akutně potřebují odborníky, kteří by poskytli psychologickou a psychiatrickou pomoc jezídským ženám, které byly uneseny Islámským státem a prožily si těžko představitelné peklo. Některé se podařilo osvobodit silou, na některé se složili místní podnikatelé a vykoupili je na trzích s otroky, které Islámský stát provozuje. Pro představu – osvobozených jezídských žen, často s těžkým traumatem, je teď kolem tří a půl tisíce….