Dobrý podvečer všem, kdo jste projevili zájem o naši dnešní vzpomínku na oběti komunistické zvůle pořádanou Klubem angažovaných nestraníků.

Po roce 89 cítili politici velkou potřebu ukazovat se na místech spjatých s tragickým obdobím komunistické totality. Dnes už tolik politických bodů vzpomínky na minulost nepřinášejí a zájem mocných opadá. Pokud se tragické události přesto připomínají, většinou se pietní akce omezují na symbolické vyprázdněné akty „aby se neřeklo“ a aby jejich protagonisté byli vidět v médiích. Téměř nikdo se nezamýšlí nad skutečným významem a odkazem těch, kdo vzdorovali zlu. A přece od jejich příběhů a postojů můžeme odvíjet přemýšlení o našem dnešním světě, prostředí, ve kterém žijeme a o tom, jak sami žijeme. KAN se vám dnes pokusí u Památníku obětí komunismu na Ďáblickém hřbitově v Praze nabídnout trochu více podnětů k přemýšlení, než bývá obvyklé.

Minulost a přítomnost jsou spolu spjaty více, než jsme si ochotni připustit. Naše dnešní individuální i kolektivní frustrace se odvíjejí od samého počátku toho, jak myšlenkově a rozumově stavíme svůj svět a osobní každodenní příběhy, ze kterých skládáme svoji životní cestu.

Máme problém. Zavrhli jsme spekulativní část myšlení starých Řeků. Většina lidí v postmoderní době nevychází při vytváření procesu myšlení a rozumových konstrukcí ze svých vlastních pramenů, ale spokojuje se, jinými lidmi, předkládanými obrazy, schématy a jejich účelovými interpretacemi. Tato schémata, obrazy a jejich interpretace se odvolávají na vědu, operují pragmatismem a „doložitelnými daty“. Pro toto myšlení vytvořené ze skládaných obrazů a programované jinými se používá termínu „more geometrico“ ( podle geometrie). Mimochodem, stejný systém myšlení byl typický pro éru komunistické diktatury. Předkládali obrazy, vynucovali si jejich přebírání a pochybovače zavírali a popravovali. Nejhorší je, pokud o našich životech rozhodují politici, kteří vylučují pochybnost a dokonce pochybovat ostatním zakazují. Český národ postrádá metodicky kultivovanou cestu k vlastním bytostným předpokladům, k dění světa jako prostoru možností, na níž se česká společnost ustavovala. Voláním po pragmatismu rozhodování se v naší společnosti ustavila hloupost, která si nárokuje právo na vládu. Jde jen o peníze a s nimi spojené jistoty, a tak celek chátrá. Jistě, převzali jsme v minulosti filosofii vycházející z antiky a křesťanských hodnot, ale to nestačí. Pokud tuto filosofii v našich životech neprovedeme, čekají nás jen další historické karamboly, kterými začínáme být pověstní i daleko za našimi hranicemi. V našem myšlení jsou zabudovány chyby. Ne, že by ve společnosti zcela absentovali lidé schopní a odhodlaní ukázat nám cestu, ale jejich slabost prosadit se patří k tragickým tradicím našich národních dějin. Pokud si i nadále budeme myslet, že si ve svých životech vystačíme s přírodními vědami vykládanými jako nauka o mašinách, bez vyššího smyslu, potom nás i nadále budou vést za ruku na životní cestě osobní frustrace, společenská i národní selhání a bezcílnost bytí.