Nechutné, barbarské režimy, jejichž levicová odnož nás sužovala a terorizovala dlouhých čtyřicet roků dvacátého století, mnoha generacím zničila život a uvrhla zemi do postupného úpadku. V listopadových dnech roku 89 jsem byl nadšený, když se rudý poklop nad naší okupovanou zemí rozplynul. Kdo čekal, že tehdy penzisté, nebo lidé krátce před penzí, budou hlavní silou odporu proti radikální změně, byl docela zaskočen. Jistě, voličské zázemí komunistů leželo zejména v penzistech, ale celkově to až tak dramaticky významná síla nebyla.

Zato generace tehdejších čtyřicátníků a padesátníků, dnes penzisté, nám nepozorovaně proklouzla mezi prsty. Ukázalo se, že až příliš velká část této generace si už svoje místo v nových podmínkách nenašla. Dokud mohli pracovat a mít nějaké příjmy, nijak se tato generace neprojevovala. Jenže běh času je poslal do penzijního věku. Bez ekonomických rezerv, často bez zájmu dětí, tráví svůj čas mezi stěnami domovů důchodců, nebo v léčebnách dlouhodobě nemocných. Ne všechna tato zařízení se starají o to, aby se tam stáří nestalo čekáním na smrt. Divoká privatizace devadesátých let, drtivě v režii komunistů, a početného zástupu estébáků, s dramatickým příchodem éry internetu a sociálních sítí, namíchal pro naši společnost velmi riskantní koktejl. Stejně, jako se postupně utrhli ze řetězu politici vez ohledu na budoucnost našich pokračovatelů, působí tak dnes voličské jádro hnutí ANO a SPD. Neplatí to samozřejmě paušálně pro všechny penzisty, ale celkově jsou čísla statistiky neúprosná.