V naší zemi je kolem 6250 obcí, což je na evropské poměry opravdu unikát. Je to ale unikát svědčící o tom, že je politika správy státu přiblížena občanovi, jak jen to jde. Ano, znamená to, že část veřejných zdrojů odtéká na platy správců tohoto území. Čas od času v několika obcích nastane problém se sestavením kandidátky do voleb a občas se nenajde nikdo, kdo by byl ochoten stát se zastupitelem. Jedná se o ojedinělé případy, které lze vyřešit v rámci platných zákonů třeba dobrovolným sloučením s jinou obcí. Slučovat obce nuceně, úředním nařízením, jen podle velikosti je nesmysl a důkaz centralizace moci, s kterou nepřekvapivě přicházejí právě politici z velkých měst.

Zkušenost, kam to může vést, už totiž za sebou máme z doby před rokem 1989, kdy byly tzv. střediskové obce, které spravovaly další dříve samostatné obce. Výsledek byl takový, že obce, které nebyly střediskové, ještě dnes řeší infrastrukturní dluhy z minulosti, kdy dohánějí podfinancování, které směřovalo především do střediskových obcí na úkor těch připojených.

V době před rokem 2013 byly snahy na slučování obcí realizovány cestou finančního „vyhladovění“ nejmenších sídel. To se podařilo změnit změnou rozpočtového určení daní. Zůstaly však neodůvodněné výjimky na úrovni největších měst, mezi kterými vyniká třeba Plzeň ve srovnání s Libercem ?– to odpovídá tehdejší politické síle některých regionů a měst ve stranách. Podobně nespravedlivě jsou nastaveny poměry mezi jednotlivými kraji, jejichž financování je historicky ovlivněno politickým vlivem místo pragmatických a měřitelných parametrů.