Řešením však nejsou stanoviska, odpovídající na otázku, jestli stát má na sociální programy pro Romy dávat více nebo méně. Ta otázka je totiž úplně chybná.

Co je třeba řešit, je efektivita sociálních programů. Stanovení jasných, měřitelných cílů a kritické nezávislé vyhodnocení jejich úspěšnosti. Laika to možné překvapí, ale nic takového se totiž vůbec nedělá. Stát do sociálních programů lije peníze, ale jestli to k něčemu je nebo není se nijak nesleduje. Pokud vůbec kritéria úspěšnosti existují, pak jsou často doslova absurdní (Například hnutí Žít Brno považuje za úspěch programu sociálního začleňování to, že se člověku daruje obecní byt; ne, že se ten člověk dokáže časem o sebe postarat), vágní a/nebo je úspěšnost vyhodnocována samotnými aktéry programu, kteří se na čerpání grantů osobně podílejí a jsou tak v nepřijatelném střetu zájmů. Sociální programy jsou tak jedna velká černá díra, sloužící hlavně k napakování neziskovek, vytváření zahálčivé vrstvy věčných pobíračů dávek a pobuřování obyvatelstva, které ty zoufalé nápady platí.