Před Vánoci se vláda dohodla s prezidentem Kubkem a se zástupci nespokojených nemocničních lékařů o ukončení jejich protestu a navýšení platů o 5-15 000 hrubého. Všichni si s úlevou vydechli, pan předseda vlády jako obvykle vyložil národu, že díky němu je nebezpečí zažehnáno, a pan prezident Kubek se opět pochválil, jak to nakonec díky premiérově vstřícnosti dobře vyjednal. Národ si oddechl, problém byl vyřešen, všem se dostane potřebné zdravotní péče a nemocnice pojedou dál.Vše je v pořádku. Je tomu tak skutečně?

Dovolím si tvrdit, že není. Jako obvykle se totiž nevyřešilo vůbec nic. Vláda opět nenašla odvahu k řádnému systémovému řešení, a tak podstata problému zůstala nedotčena. Vláda, její předseda i pan dr. Kubek spoléhají na to, že naprostá většina našich spoluobčanů problematice zdravotnictví nerozumí a má jen velmi matnou představu o jeho fungování a financování. Ve skrytu duše, díky každodennímu konfrontování s nenápadnými projevy rozkladu, však lidé tuší, že něco není úplně v pořádku.

Vždy, když dlouhodobě neřešené problémy vygradují do akutní krize, předhodí vláda nějakou iluzorní vizi, které nejspíš ani sama nevěří: zlepšíme elektronizaci, zavedeme sdílení zdravotních dat, zvýšíme pravomoci praktických lékařů a bude zase dobře. Novináři tyto hlouposti přičinlivě přetlumočí a náležitě nafouknou, sdělí, na koho je třeba si „posvítit“ a na co všechno má občan „právo“.

Problémy zdravotnictví však nepocházejí z nedostatečné elektronizace, nedokonalé centralizace, existence více zdravotních pojišťoven či lenosti lékařů. Problémy mají jednu společnou, dobře pojmenovatelnou příčinu, a tou jsou peníze. A vláda to dobře ví. Přesto se nedokáže odhodlat sdělit to občanům a hledat cesty k řešení.