Ve velkém rozhovoru pro deník Právo se ministr zahraničních věcí Zaorálek dopustil po dvou letech slovní rebelie oproti doposud platné stranické linii, týkající se migrace. V mých uších ale stále zní opakující se kolovrátek slov pana premiéra Sobotky o evropské solidaritě, společné politice a jeho schovávání se za kolektivní názory Visegradské čtyřky. Pamatujete také na rozpory v názorech mezi vládou a prezidentem Zemanem a ostré diskuse o směřování zahraniční politiky? A najednou se po dvou letech migrační krize poprvé objevuje titulek pana ministra „Pro nás není automatické brát migranty z kulturně odlišných zemí.“ Nejobjevnějším je na těchto slovech možné přiznání nefunkčnosti multikulturality. Padlo tedy evropské dogma o přínosu kulturně rozličné společnosti pro demokracii a různorodost života občanů Evropy?

Jak to tedy je? Stále je hlavní politickou linií integrace, inkluze a prospěšnost kulturní barevnosti? Nebo se jedná o náznaky názorových změn v EU?  Jsou to snad jen blížící se parlamentní volby v ČR? Situaci v Evropě bych rozuměl už s ohledem na vzetí na milost tolik odsuzovaných plotů budovaných na vnějších hranicích Schengenu. Popřípadě také se sílícími tendencemi, volajícími po vládě pevné ruky ve Francii, Německu nebo i Rakousku či Holandsku. Ale s ohledem na blížící se volební souboj mezi ČSSD a hnutím ANO doposud postrádám ve vyjádření ministrů vlády Bohuslava Sobotky definování těchto kulturních odlišností. Přece i v arabském světě nebo asijských zemích žiji lidé, kteří tvrdě pracují, chtějí mít co jíst, slušně bydlet a žít v míru, s jistou budoucností pro své děti.