Novodobá historie psaná od roku 1989 nám potvrdila známou pravdu, že každé strategické rozhodnutí politiků má zásadní dopad na ekonomickou stabilitu a rozvoj územního celku státu. Vstup do ES a později do EU byl z tohoto pohledu pro ČR nepochybně zcela zásadní. Doširoka otevřené dveře evropského společenství nabídly na jedné straně téměř neomezené možnosti a obráceně pro podniky napojené na centrální plánování, rizika spojená s podnikatelskými aktivitami v prostoru tržního prostředí. Nové možnosti měly i přes zmíněná rizika přinést očekávaný růst ekonomiky, který byl v počátcích přímo úměrný přechodu stávajících kapacit na tržní hospodářství. Proces to nebyl jednoduchý a závisel do značné míry na schopnostech našich volených zástupců, včetně těch, kteří nás reprezentovali v institucích ES a později v EU.

Z mého pohledu došlo v tom čase vlivem neobratné politiky státu v oblasti ekonomické ochrany k hrubým chybám, které způsobily zánik několika odvětví tradičního průmyslu a postupně i ztrátu potravinové soběstačnosti. Jednalo se o špatně řízený proces bez koncepce a dlouhodobé vize, který prostě naši politici v daném čase nezvládli. Jako příklad mohu uvést naše zemědělství, z kterého odešlo v průběhu posledních let 80 tisíc lidí, kteří zajišťovali strategickou potravinovou soběstačnost státu a generovali ročně víc jak 30 miliard Kč do státního rozpočtu.  Podobný osud postihl ještě dříve i strojírenský a zbrojařský průmysl, ale i výrobu obuvi, textilu, skla, porcelánu, papíru a řadu dalších výrobců a zpracovatelů různých komodit.

Místo podpory tradičních značek výrobních a zpracovatelských kapacit domácího průmyslu jsme přistoupili na plošnou restrukturalizaci, kterou provázely známé kauzy tunelování a konkursních řízení spojených s vyváděním peněz do tak zvaných daňových rájů, ale také nezdaněných příjmů do kapes podvodníků. To jsou aspekty, které výrazně brzdily ekonomický růst s veškerými dopady na rozvoj území a životní úroveň obyvatel státu. Výsledkem je, že průměrná hodnota kupní síly Čechů i po tak dlouhé době činí 53,6 % evropské úrovně a řadě občanů nejsme schopni zajistit slušnou životní úroveň. Vyspělé evropské státy nás proto zcela oprávněně i po 26 letech svobodného podnikání řadí do kategorie rozvíjejících se ekonomik, závislých na programové podpoře EU.