Maláčová (ČSSD): Tak si představuji socdem, živou, akční, podporující a otevřenou. Nepapalášskou

Přeji všem hezký čtvrtek,

omlouvám se za odmlku. Jsem zasypaná neuvěřitelným množstvím zpráv, emailů, SMS, na které postupně odpovídám. Dostávám také od vás dotazy, co bude se sociální demokracií, co budu dělat já, jak hodnotím naši porážku. Věřte, že vše ukážou příští dny. Jedno je jasné. Poslanecká sněmovna je bez ČSSD, velmi to bolí a bude ještě dlouho. Čeká nás několik těžkých let a bez toho, aby se sociální demokracie radikálně proměnila, to nepůjde.

Děkuji vám za krásné povzbuzující zprávy. Samozřejmě mi chodí i škodolibé posměšky, ale z těch už si dávno nic nedělám. Jsou mi úplně fuk! A teď k tomu hlavnímu! Dneska bych chtěla být pozitivní a napsat pár vět k tomu, jak jsem prožívala kampaň. Ale varuji vás, bude to dlouhé! Protože těch uplynulých pár týdnů bylo naprosto výjimečných, setkávání se stovkami lidí denně mě strašně nabíjelo a bavilo. Ze všech stran jsem slyšela, jak jsem každým dnem rozkvétala. Bodejť by ne! Každý, kdo s námi zažil pražskou ČSSD kampaň, ví, v jaké euforii celý náš tým byl. Věřím, že to samé cítili všichni dobrovolníci ze sociální demokracie, kterým chci ještě jednou poděkovat. A jen díky tomu, že se nás v Praze zapojilo tolik, vytáhli jsme v Praze volební výsledek na čtyři procenta. Vím, že to je málo, ale v Praze nám ještě v červnu nedávali šanci ani na dvě procenta. Takže v kontextu toho můžeme být spokojení. Chci zdůraznit, že je to zásluha úplně všech, fakt úplně všech, kdo se zapojili! Všem jsem se vám snažila poděkovat osobně, snad jsem na nikoho nezapomněla.

Po celých 6 týdnů jsem ráno i odpoledne poctivě chodila mezi vás. Bez mučení přiznám, že k tomu, abych si stoupla někde venku a byla k dispozici „komukoliv“ z občanů mě v prvních dnech stálo spoustu přemáhání. Měla jsem hroznou trému, ale rutina a většinou pozitivní reakce lidí udělala své a já se postupně přestala ostýchat. Začala jsem se dokonce vyjadřovat stručněji a příměji, protože nebyl čas na dlouhé souvětí, ve kterých se normálně zamotávám.

Ale lidé asi prožívali to samé. Hodně je šokovalo, že se nebojím jen tak postávat na veřejném prostranství. Nejdříve ani nevěřili, že noviny rozdávám opravdu já osobně. Zastavili se opodál a dlouhé minuty mě pozorovali. Pak se mě ptali, proč tam stojím sama, kde mám ochranku (ministryně práce žádnou nemá), byli překvapení, že přijíždím nebo odjíždím MHD, že jsem nenalíčená a narychlo se pudruju v metru. Na začátku kampaně ze mě byli často rozpačití a vlastně se mi spíše vyhýbali. Ale s každým dalším týdnem začalo být samozřejmé, že ráno někde na metru stojí ta Maláčová a rozdává noviny a vysvětluje svoje názory. Lidé si to prostě tak nějak mezi sebou začali říkat. Na konci kampaně jsem si musela přes velkou únavu dávat pozor, abych přijížděla včas. Už na mě čekala fronta a lidé mi přinášeli svoje příběhy, papíry popisující boj s úřady a svěřovali se mi se svými trampotami. Nebo si přišli jen tak pro podpis. Dokonce jsem získala své stálé fanoušky, kteří za mnou jezdili na různá místa několikrát týdně, jen tak si pokecat. Já si zase seznámila s prodejci Nového prostoru, kameloty Metra a dobrovolníky Ligy proti rakovině, kteří prodávali žluté kytičky, a vzájemně jsme si pomáhali.

Během kampaně jsem zažila několik desítek malých příběhů. Třeba na jedné ze stanic metra B, kde jsem nabízela volební noviny, mě jeden pán nejdříve nehezky odbyl a šel dál. Za pár minut se ale pro noviny vrátil a vyměnili jsme si pár vět o politice. Už byl o poznání milejší a slušně se rozloučil. A nakonec přišel ještě jednou a přinesl mi kávu v kelímku! Nebo další… Jednou ráno na IP Pavlova jsem v otevřené tramvaji zahlédla starou známou a těsně před zavřením dveří jsem jí podala volební noviny. Tramvaj se rozjela a za pár sekund zastavila. Lekla jsem se jsem, že jsem nějak ohrozila provoz. Pan řidič ale otevřel okýnko a zavolal: „Paní Maláčová, dáte mi také jedny noviny?“

Nejroztomilejší byly reakce, kdy mi lidé říkali, že vypadám ve skutečnosti mnohem lépe než v televizi, nebo když si lidé na mě chodili „šahat“, protože ještě nikdy nepotkali osobně „živého ministra“. A ještě jedna věc, která mě mile překvapila. Začali za mnou chodit mladí lidé, hodně se ptali, proč by měli volit ČSSD a téměř každý z nich si chtěl udělat selfíčko. Hodně komentovali videa Husté dvojky a co člověk, to názor. A nejhezčí byly momenty, když ke mně někdo přiběhl a řekl mi, že mě bude volit a že mi strašně fandí. Že se nám podařilo spoustu dobrého, máme bojovat dál a že to většina lidí vidí. Jednou se to stalo tak desetkrát za sebou během krátké chvíle, že už jsem si myslela, že to musí být skrytá kamera. Fajn bylo vlastně také, když jste mi říkali, že jste pravičáci a ČSSD nikdy volit nebudete a že vás moje názory často rozčilují, ale že mi věříte, že věci, které říkám, myslím vážně a že levicová politika je potřeba.

Samozřejmě jsou i situace, za které bych si dneska nafackovala. Jednou na Andělu za mnou přišla velmi frustrovaná paní a téměř na mě křičela, že jsem nikdy nic neudělala pro ni, asistentku v administrativě v soukromém sektoru, že ona musí ze své mzdy živit všechny státní zaměstnance, kteří nic nedělají, a ještě jim chci přidat tři tisíce. Na moje argumenty, že minimální mzda 20 tisíc může díky zaručeným mzdám lidem v její pozici přidat tisíce vůbec nereagovala. Ještě podrážděnější byla, když jsem jí vysvětlovala, že nemůže ze všech státních zaměstnanců od zdravotních sester, přes hasiče až po úřednice na přepážkách úřadů práce udělat darmožrouty. Když situace eskalovala, neovládla jsem se, a také jsem ji posměšně odbyla. To byla chyba a doteď toho lituji, protože ona byla naštvaná na to, že má nízkou mzdu a stres v práci a chtěla vlastně pochopení, že to má také těžké a příslib, že to zlepším. Měla jsem být trpělivější. Podobně jsem reagovala na jednoho pána, který mi vyčítal, že neumím počítat a že zodpovědní politici musí držet důchodce zkrátka, protože jsou neproduktivní a projí nám naši budoucnost. Strašně mě ten jeho cynismus rozčílil.

Do breku mi bylo, když jsem slyšela, že mě osobně věříte, ale ČSSD potřebuje za vyučenou a musí se dát dohromady mimo Poslaneckou sněmovnu. A poslední fenomén, který mi potvrdil i pan Špidla, který byl jeden z nejaktivnějších pražských sociálních demokratů v téhle kampani, že lidé jsou u nás už na první pohled rozpoznatelní, koho volí. Lidé pod čtyřicet, většinou dobře oblečení nereagovali vůbec, nebo měli potřebu dát ostentativně najevo, že sociální demokracií pohrdají, protože oni jsou přeci ti úspěšní. A samozřejmě jsem si hojně musela vyslechnout, že sociální demokracie je nevolitelná, protože jsme byli osm let ve vládě s Babišem...

Obecně ale musím říct, že nepříjemných situací bylo za ty dva měsíce jednotky a většinou jste se chtěli pobavit, postěžovat si nebo prostě zjistit, jestli mám fakt ponětí, jak se lidem žije. A když jste zjistili, že stojím nohama na zemi, tak to vlastně stačilo.

Co se tímhle snažím říct? Že jsem přesvědčená víc než kdykoliv předtím, že potkávání s lidmi, odpovídání na dotazy, i ty nepříjemné, nebo snaha o porozumění a vysvětlování je podle mě správná cesta, jak dělat politiku. Od začátku svého ministrování jsem byla alespoň jeden den v týdnu v terénu, mezi lidmi. Ale tahle zkušenost byla mnohem intenzivnější, takový experiment. Prostě jsem někde stála a bylo jen na vás, zda toho využijete a čím déle se to dělo, tím více začala ta komunikace fungovat. Bez komunikace totiž vznikají konflikty, nedorozumění, a hlavně ty proklínané dezinformace. Billboardy ani videa ani fotky na sociálních sítích nenucenou komunikaci fakt nenahradí. Vlastně stačí pár minut naživo, a člověk si rychle udělá o tom druhém dojem. A chtěla jsem říct, že přesně takto si představuji sociální demokracii! Živou, akční, podporující a otevřenou. Nepapalášskou a připravenou k dialogu. A že to musíme dělat tak nějak pořád, nejenom ve volební kampani. A že když to budeme dělat, tak se nemáme – my sociální demokraté – čeho bát.

Vaše Jana Maláčová