Jedna z nejznámějších postav české polistopadové scény nikdy neusilovala o přední pozice v často hektickém dění praktické politiky; plachý introvertní muž, proslulý svou pověstnou skromností, soustředil své úsilí na pole ducha, na hledání a rekonstruování cest, které vždy usilovaly o to, aby šťastný a plný životní úděl nebyl jen výsadou těch, kteří byli nadáni hmotným jměním, ale i těch, kteří pro nalezení svého místa na slunci museli vyvíjet pro skromnost poměrů, z nichž vycházeli na svou životní dráhu, úsilí nepoměrně těžší a obtížnější.

Miloš Hájek se narodil 12. května 1921 ve východočeské rozlehlé vsi Dětěnicích nedaleko Libáně na Jičínsku.  Pochází z levicově a vlastenecky, masarykovsky a spíše sociálně demokraticky orientované rodiny; toto vidění světa také určovalo jeho základní orientaci ve světě a rovněž během gymnaziálních studií v Kralupech nad Vltavou, kde maturoval r. 1940. Svou sčetlostí, vzdělaností, hloubkou i skromností upoutával své vrstevníky již v jinošském věku. Svým vystupováním a jednáním působil, jak vzpomínlal jeho mladší, již před časem zesnulý vrstevník emeritní generál Vojtěch Mencl, jako senior jinošského věku. Mnichovské události, jepičí druhá republika a posléze dlouhá léta německé okupace na vnímavého mladíka hluboce zapůsobily. Ovlivnily i jeho ideové směřování: na podzim 1941 vstupuje do řad radikální levice; ne tehdy, když to slibovalo výhody, ale naopak v čase, jak to bylo pro Miloše příznačné, kdy šlo o všechno a v tomto souhrnu i o Milošův vlastní život a fyzické přežití.

Činnost v organizovaném druhém odboji se rozuměla pro tohoto hloubavého mladého muže jakoby sama sebou. Patřil k těm, kteří se neptali po politických názorech, ale po odhodlanosti, vůli a připravenosti bojovat na život a na smrt s nacistickým uchvatitelem. Působil v komunistických odbojových organizacích Svět proti Hitlerovi a posléze v legendárním Předvoji. To mu umožnilo zachránit několik československých občanů židovského původu před jistou smrtí.  Sám sebe nešetřil; naopak patřil k nejaktivnějším a nejstatečnějším. Neunikl proto pozornosti gestapa, do jehož moci se dostal zatčením v rámci velké perzekuční vlny mezi 21. a 26. srpnem 1944; v březnu 1945 byl tzv. zvláštním soudem odsouzen k trestu smrti.   Před jistou popravou v pankrácké věznici ho zachránilo – jako mnoho jiných – až květnové pražské povstání. Bližší podrobnosti o Hájkových odbojových aktivitách zachycuje vzpomínkový sborník přední slavné odbojové generace levého mládí té doby PŘEDVOJ.  Věcně a přímočaře bez samoúčelných kudrlinek vystihl mravní rozměr Milošova tehdejšího snažení další přítel z dob nejtěžších, ekonom Miloš Pick: „Oba jsme se dívali smrti do očí. … Ale byl mezi námi přece jen malý rozdíl. Já k taktovce musel bez ohledu na to, jestli jsem byl nebo nebyl v odboji (pro židovský původ Miloše Picka – JM).  Ale Miloš k té sekyře (míněna neblaze proslulá pankrácká sekyrárna – JM) nemusel.  Jako velká část jeho generace se mohl v tehdejší protektorátní pokleslosti starat jen o to, kterou holku dostane a kterou ne.“

Zkušenosti, které Hájek nasbíral během těžkých válečných let, na dlouhá desetiletí předurčily jeho ideové i politické směřování.  Již tehdy však bylo patrné, co Hájka od podstatné části jeho komunistických vrstevníků odlišovalo a odlišuje.  Tento akademický samouk chápal vědu i politiku jako vážné poslání a práv Marxových maxim, propojení mravního zaujetí pro pravdu a výrazných intelektuálních schopností se ho také skutečně dobírat; postupně směřoval z této své životní periody směrem k věcnosti, nepředpojatosti, k novým, vlastním a původním vědeckým výstupům a občanským postojům. Akademické samouctví bylo tedy v Hájkově případě především kritickým myšlením směřujícím od Lenina k zakladateli českého komunistického hnutí Bohumíru Šmeralovi a Trockému a posléze ke Gramscimu.  Odtud posléze k českému demokratickému socialismu. Jména těchto osobností byla současně i milníky, v jejichž rámci Hájek postupně budoval svůj obnovující koncept výkladu a zkoumání radikálně levicových dějin dělnického hnutí.

Podstatně to ovlivnilo i Milošovo veřejné působení v šedesátých letech. Jistou předehrou v tomto ohledu bylo již Hájkovo bojovné vystoupení na půdě Vysoké školy politické při ÚV KSČ v roce 1956, kde patřil k těm, kdo se nejenergičtěji domáhali pod dojmem odhalení Stalinových zločinů mimořádného sjezdu KSČ. Protože nezůstalo při jediné aktivitě tohoto druhu, byl Miloš r. 1964 „potrestán“ vyhazovem a následným přechodem do tehdejšího Historického ústavu ČSAV. Odtud se v roce Pražského jara stal ředitelem tehdy zřízeného ÚSTAVU DĚJIN SOCIALISMU.  Ač tomuto pozoruhodnému pracovišti byl vyměřen poměrně krátký časový úsek, zanechalo za sebou úctyhodnou práci, mj. i působení průkopnického časopisu REVUE DĚJIN SOCIALISMU.  Je jen přirozené a logické, že se skromný historik stal jedním z předních organizátorů a delegátů dějinně stále nedoceněného XIV. vysočanského sjezdu KSČ v nezapomenutelných tragických dnech neoprávněné srpnové sovětsko-ruské agrese r. 1968.