Poslední měsíce a týdny života Milady Bartošové zvlášť symbolizovaly její nevšední osobnost. Osobnost bojovné, v dobrém slova smyslu rvavé ženy, která uměla spojovat důslednost s něhou, kritiku s láskou a rozum a vůli s citem způsobem, který dotvářel obraz její nevšední osobnosti. Osobnosti a člověka, na kterého se nezapomíná. Osobnosti a člověka, který svým životem ztělesnil odcházející generaci Pražského jara.

Generaci, která ve svém končícím dětství a ještě ne zcela dovršené dospělosti prošla obdobím nacistické okupace, horečného a nadějíplného budování poválečných let, bezelstnými touhami následujícího, neméně pohnutého období, které trvale poznamenalo její životy i touhou, spojit to vše do nového celku naděje a syntézy otevírající před ní dobu dovršeného ideálu sdíleného v roce 1968 drtivou většinou tehdejší společnosti. Pro Miladu Bartošovou to znamenalo tvrdou, houževnatou práci odbornice a vědkyně v odborovém a ženském hnutí, ve Výzkumném ústavu práce i v Prognostickém ústavu ČSAV, čas tápání a nejistoty, ale i zdařilého spojování práce odborné a vědecké se soukromím. S rolí mateřskou, partnerskou a posléze i babičkovskou a prababičkovskou. Hlavní téma svého života, úsilí po co nejdokonalejším naplnění všelidského ideálu rovnosti humanitní i společenské, mužské i ženské, vzájemné mezigenerační úcty, funkční rodinné politiky, naslouchání starších mladším a mladších starším, zasvětila celý svůj dlouhý život. Těmto vznešeným ideálům zůstala věrna do posledních dnů svého života.