Od roku 1966 se snížila výměra zemědělské půdy o 290 000 hektarů, což odpovídá velikosti tří okresů. Zakrytí povrchu půdy nepropustným materiálem způsobuje škody na životním prostředí a je nejvýznamnější formou degradace půdy, přispívá k poškození biodiverzity, zvyšuje nebezpečí povodní a nedostatku vláhy, přispívá i ke změně klimatu. Nejvýrazněji postižené zastavováním jsou zpravidla ty nejlepší půdy. Ve větší míře se zastavují nejkvalitnější pole. Zastavování půdy může vést ke ztrátě úrodné půdy pro produkci potravin nebo ztrátě přírodních prostředí a snížení dodávky podzemní vody. Při vydatných deštích se voda nemá kam vsakovat a způsobuje lokální povodně. Zásadní je i dopad na živočichy a rostliny. Nejenže se zmenšuje území, kde žijí, ale zároveň se rozdělují i populace těchto druhů, brání se jejich migraci a omezují se zdroje potravy. Deset centimetrů orné půdy vzniká 2 tisíce let a my místo, abychom půdu více chránili, měníme ji v beton.

Další problém je, že půda ztrácí živiny, jelikož se z ní vytrácí organická hmota. Organická hmota je přitom velmi důležitá pro úrodnost půdy. Odebrané živiny je nutné do půdy zpět navracet. Zemědělci živiny půdě dodávají hnojením pomocí minerálních hnojiv. Dohánění úrodnosti půdy intenzivním hnojením, ale může vést až k tomu, že je její úrodnost nakonec tak nízká, že přestane přinášet zisk. Vzhledem k úbytku dobytka se na pole nedostávají potřebné organické látky ve formě hnoje nebo močůvky. Díky těmto organickým látkám byla půda lépe prohnojená. Nyní se z půdy jen odebírá a vrací se do ní jen chemie.