To je tragikomedie, která se hraje pořád dokola. Všichni si hrajou na hrdiny, před kamerama rozhazujou rukama, dělaj teatrální gesta, jakože "my jsme ti zásadoví", ale když dojde na lámání chleba?Nic. Hotovo.

STANáci cosi křičeli, jakože možná opustí sál, ale samozřejmě že neodešli. Zůstali pěkně sedět. Drželi basu. Klasický pokrytectví. Jo, Dozimetr za rohem klepe na dveře, tak co bys čekal – ruka ruku meje, všichni se podržej, protože věděj, že když padne jeden, může jít lavinou celej barák.