Referendum ve Velké Británii bylo fantastické. Proti sobě stály dva tábory lidí, jejichž popis shrnuli příznivci EU do souboje mezi mladými městskými intelektuály a starými nevzdělanými vesničany. Popis hodně zkratkovitý. Ono šlo vlastně, až na výjimky potvrzující pravidlo, opravdu o střet dvou světů. Na straně jedné stál ten, který se do EU už narodil a tím pádem neměl možnost srovnání s ničím jiným. Na straně druhé stál ten, který měl s čím porovnávat, a který si ještě pamatoval, čím byla Velká Británie před vstupem do EU a co to znamená prolévat krev a umírat za svobodu.

Velká Británie byla bezkonkurenčně nejsvobodnějším členským státem EU. Měla bezpočet výjimek z aplikace unijního práva. Přesto se většina lidí rozhodla odejít. Pamatuji si, jak probíhala kampaň z obou stran. Pamatuji si průzkumy v jejím průběhu, první odhady po referendu, první sčítání, a pak postupné přelévání hlasů a konečný výsledek. Pamatuji si ty protáhlé obličeje v Bruselu. Ty první reakce bez politických masek. Vyjádření hodná představitelů totalitních režimů. Počínaje předsedou Evropského parlamentu Martina Schulze, že není filozofií EU, aby dav rozhodoval o svém osudu, až po slova o tom, že brexit se už nesmí nikdy a nikde opakovat.

Výsledky referenda jsem oslavil. Vyšlo to. Jde to. Je možné odejít. Je možné jít jinou cestou. Cestou svobody a nezávislosti, ve které si za způsob vedení vlastní země mohou výhradně občané té země a jejich volba, nikoliv hlasování za hranicemi. Hlasování o vlastní zemi cizími politiky, které si zvolili občané jiných států, potýkající se doma s úplně jinými problémy.